Comeback švédských The Flower Kings pokračuje. Přestože se před nedávnem ještě zdálo, že kapelu rozložily sólové aktivity frontmana Roinea Stolta, když deska z roku 2018 „Manifesto Of An Alchemist“ vyšla pod jeho jménem (s malým dovětkem The Flower Kings v závěsu), loni přišla odpověď, jak to vlastně s nekorunovanými králi skandinávského progrocku vlastně je. To vyšlo album „Waiting For Miracles“ a řadě příznivců kapely se okamžitě zvýšil tep. Ne proto, že by tato nahrávka byla přelomovou (naopak, byla jednou z nejméně nápaditých alb souboru), ovšem The Flower Kings mají tak barvitou minulost, že každá z jejich desek je mezi příznivci tradičního progresivního rocku sedmdesátých let vyhlížena s velkým očekáváním. Je to totiž pětadvacet let, co se tahle kapela uvedla na scénu grandiózním způsobem debutovou deskou „Back In The World Of Adventures“, a v době, kdy rockovou hudbu decimovaly různé trendy (ať už grungeové, alternativní nebo neopunkové) ukázala, s jakou lehkostí, nadhledem a dávkou inovace lze hrát tradiční prog rock a vzdávat tak hold dávným velikánům Yes, Jethro Tull, Emerson, Lake And Palmer nebo Pink Floyd.
Sám Roine Stolt byl v té době už velice zkušený a ostřílený hudebník, jenž si v sedmdesátých letech udělal jméno s dnes už polozapomenutou formací Kaipa, a proto moc dobře věděl, jak uchopit styl, jímž se zabýval celý život. The Flower Kings si i kvůli tomu okamžitě udělali jméno a renomé mezi žánrovými příznivci. Tehdy vydávali alba skoro každý rok a nezdálo se, že by tím jejich produkce trpěla. Navíc Stolt se konečně našel, vydobyl si kýžený úspěch, byl zván do různých projektů žánrových veličin a brzy se z něj stala ikona evropského prog rocku. Desky „Retropolis“, „The Rainmaker“ a především „Adam & Eve“ jsou dodnes velice uznávané a zub času se na nich nijak nepodepsal. Jenže pak se The Flower Kings trochu nečekaně odmlčeli. Album „Desolation Rose“ bylo na šest let poslední, což je pauza u této kapely nevídaná.
Teď jsou tu po trochu rutinním díle „Waiting For Miracles“ The Flower Kings zpět s novinkou „Islands“. S ní jako kdyby se chtěli svým příznivcům revanšovat za nečinnost v minulých letech. „Islands“ vychází ve formátu dvojalba, čímž si však kapela ukousla přiliš velký kus. Ambice byly veliké, doba na přípravu materiálu také (přece jen deska vznikala i během karanténních opatření), ovšem tyto prvky nedokáží zastínit fakt, že na plochu, přesahující více než hodinu a půl, prostě The Flower Kings dostatek materiálu nemají. Skalní fanoušci možná obří plochou budou nadšeni, protože zdánlivě je všechno v pořádku, ovšem na podobně rozmáchlých albech by dnes splakali nad výdělkem i ty největší ikony stylu. The Flower Kings se sice z té šlamastiky povedlo vybrusil se ctí, ovšem jen s odřenýma ušima.
Toto monstrózní dilo na mnoha místech nudí až k uzoufání. Lze sice opět obdivovat skutečně precizní a skvělé muzikantské výkony (s poněkud nevýrazným zpěvem Hasse Fröberga už je to trochu horší), ale to už k The Flower Kings léta patří. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že zde nejsou výborné momenty, které připomenou nejlepších chvilky kapely, ale ty jsou zředěny dalšími skladbami, se kterými už to tak slavné není a kde kapela jen přežvykuje staré nápady. Je na jednu stranu sympatické, že Stolt se vzdal dlouhých kompozic, které fungovaly v první desetiletce života souboru (a pak už o poznání méně), ve prospěch kratších skladeb, ovšem výsledný počet jedenadvacet položek je skoro až neúnosný. Navíc, když druhý disk, otevřený svižnou „All I Need Is Love“, jednou z nejlepších věcí na albu, je zbytečně natahovaný skladbami jako „A New Species“, „Looking For Answers“ nebo „Serpentine“, kde prostě kapele společná chemie a skladatelský potenciál nefungují.
První část dvojalba je na tom o poznání lépe, protože s úvodní dvojící „Raging With Blinders On“ a „From The Ground“ dokáží The Flower Kings posluchače vtáhnout do děje a přiblížit se ke svým velkým výkonům. I následné skladby „Black Swan“, „Morning News“ nebo „Broken“ stále drží laťku kvality vysoko a kapela v nich vcelku úspěšně přesvědčuje o své výjimečnosti. Ale i na první části desky dojde na položky, které klidně mohly zůstat v šuplíku. Částečně se tato výtka týká „Solaris“, která nápady na devítiminutové ploše rozmělňuje, i méně výrazných kusů „Goodbye Outrage“ Journeyman“ nebo „Tangerine“. Právě v nich se dostavuje pocit únavy a letargie.
Toto ambiciózní dílo se trochu míjí účinkem, méně by v tomto případě znamenalo více. Kdyby The Flower Kings napěchovali nejlepší nápady na jedno album, určitě by se jednalo o jedno z jejich nejlepších děl. Bohužel, v tomto rozsahu se „Islands“ bude pohybovat mezi těmi nejméně dobrými z jejich diskografie.
|
