Whitesnake začali získávat sebedůvěru. Přestože debutové album „Trouble“ nezaznamenalo takový úspěch, jaký by se čekal od bývalého člena Deep Purple, dal o sobě David Coverdale (a s ním i další exčlen této hardrockové legendy, klávesista Jon Lord) pořádně vědět a fanoušci v době punkové revoluce mohli sledovat, že bývalý matador jedné z největších kapel světa znovu stojí pevně na pódiu a dokáže dávnou energii slavných dnů Deep Purple přetavit i do současné formace. Ta byla instrumentálně velmi silná, Coverdalea s Lordem doplňovala dvojice bluesem řádně poučených kytaristů Micky Moody a Bernie Marsden a rytmiku tvořil slovutný Neil Murray a bubeník Dave Dowle. I samotné koncerty byly suverénnější a dávaly zapomenout na podivné výkony Deep Purple z jejich předsmrtného turné k desce „Come Taste The Band“. Coverdale to vysvětloval především tím, že on sám má ve Whitesnake věci pevně pod kontrolou a v kapele není prostor pro alkoholové a drogové excesy.
Whitesnake se soustředili plně na hudbu a když proběhlo seznamovací turné po vydání alba „Trouble“, které nenabylo tak obřích rozměrů jako v dobách Deep Purple, šlo se rychle do studia. Coverdaleova parta do něj vstoupila na jaře 1979 a přestože firma neposkytla kapele mamutí rozpočet (Whitesnake tehdy byly bráni jako průměrně úspěšná kapela a firma měla priority jinde), dokázal Coverdale a spol. natočil za pouhých pár týdnů žhavou desku, která definitivně definovala tvář jejich prvního období. Jestliže „Trouble“ působila bluesovějším dojmem a byly v ní cítit dozvuky Coverdaleovy sólové tvorby předchozích let, „Lovehunter“ už vznikala s jasnou vizí hardrockové desky, která sice bude mít bluesový základ, ovšem zaznamená i návrat k energii Deep Purple.
Rázný otvírák „Long Way From Home“ byl velice pádným a přesvědčivým důkazem, že je třeba s touto partou do budoucna počítat a že se tentokrát nejedná jen o výstřelek Coverdaleova ega. Důkazem toho je i fakt, že kapela „Lovehunter“ nahrála ve stejném složení jako debut, což je z dnešního pohledu věc skoro nevídaná. Sice se začínaly projevovat problémy s bubeníkem Dowlem, který přestával stačit zvvyšujícím se nárokům principála Coverdalea, ale i on se nakonec nahrávacích frekvencí zúčastnil. Jestliže je tedy „Long Way From Home“ přímo ukázkovým otvírákem, jenž předčil bezmála všechny věci z „Trouble“, nejvýraznější skladbou desky je následující monument a Coverdaleova hvězdná chvilka „Walking In The Shadow Of The Blues“. Zde naprosto zřetelně tepe prvotní styl Whitesnake, staví se na bluesovém a hardrockovém základu, z něhož tryskají kytarové vyhrávky a nad vším ční přesvědčivý projev zpěvákův. Obě tyto skladby (i s přihlédnutím k faktu, že Whitesnake mají na svém kontě řadu nezapomenutelných věcí a skvělých alb), patří mezi ukázkovou práci jejich prvního období.
Přestože jsou „Long Way From Home“ a „Walking In The Shadow Of The Blues“ nejlepšími skladbami na albu, nejsou jediné dobré. Čarokrásnou bluesovou hru rozehrává kapela v „Help Me Thro` The Day“ (coververze od americkéo bluesmana Leona Russella), naplněné nostalgickou atmosférou, které dominuje znovu sebejistý Coverdale, jehož sytý hlas stoupá k výšinám a dokazuje, že už dávno se stal jedním z nejlepších rockových pěvců své doby. V porovnání s jeho formou mohly blednout i Ian Gillan, Ronnie James Dio či Robert Plant a to je pocta nejvyšší. Mezi další nezapomenutelné kousky, které „Lovehunter“ nabízí, lze řadit i svižné věci „You N`Me“ a „Mean Business“. Druhá jmenovaná posloužila i jako exhibice pro Jona Lorda a díky své atmosféře připomínající rozjetý jam session je také jediným autorským vkladem bubeníka Dowleho. Vydařily se nakonec i méně výrazné kusy „Medicine Man“ nebo skoro titulní „Love Hunter“, které si vydobyly legendární pozici. A to nemluvě o závěrečném, minutu a půl dlouhém dovětku „We Wish You Well“, dotvářející bluesově barovou náladou celkovou tvář alba…
I když tehdejší kritika (stále ještě plná emocí z horečky punkové noci) „Lovehunter“ do výšin nenesla a poukazovala na dinosauří přístup a celkovou zastaralost (přitom dodnes deska působí svěžím dojmem), stalo se tohle album postupem let nezpochybnitelnou klasikou. Dotáhlo do konce to, co naznačil debut „Trouble“ a přestavilo tehdejší tvář Whitesnake v plné parádě. I když ani prodejní čísla nebyla nikterak vysoká a kapele se znovu podařilo s devětadvacátou příčkou v oficiální hitparádě přesvědčit pouze fanoušky ve Velké Británii, mohl být David Coverdale s předkládaným materiálem spokojený. Unvitř kapely ale houstla atmosféra.
Stále více vázla komunikace mezi bubeníkem Dowlem a zbytkem kapely. Ke změně sestavy došlo ještě před vydáním alba, kdy hudebním tiskem proběhla krátká zpráva, že Dowleho pro budoucí tvorbu kapely nahradí Ian Paice. Ten samý Paice, který byl léta rytmickou oporou Deep Purple a který to s Coverdalem a Lordem táhl až do hořkého konce kapely. Dowleho poslední práce s Whitesnake byla pak ke slyšení rok později, když vyšlo živé dvojalbum „Live… In The Heart Of The City“, na kterém polovinu skladeb nabubnoval on sám a o druhou půlku se už postaral Paice. Dowle, který na podzim loňského roku oslavil sedmašedesáté narozeniny, pak po nahrání alb různých umělců zmizel na začátku osmdesátých let v propadlišti dějin...
|
