Belgický kytarista a skladatel Dushan Petrossi umí skládat výbornou hudbu, stejně tak je ale známo, že dokáže vydat nijak obdivuhodné skladby, případně vše pohřbít mizerným zvukem. Každý první poslech jedné z jeho dvou kapel, tedy Magic Kingdom nebo právě Iron Mask, je hra s nejistým koncem. Fanoušek neoklasického power metalu si přeje, aby jej osvěžila sprcha mistrovských nápadů, jenže někdy to vyjde, někdy ne. Tentokrát to vyšlo.
A to přesto, že zvuk opět není ideální. Mix alba s poněkud krkolomným názvem "Master Of Masters" je nevyrovnaný, taková produkční bída, jaká sedla na loňskou fošnu Magic Kingdom, to ale naštěstí není. Zpěv je dokonce výborný - po Argentinci Diego Valdezovi přišla řada na domovského borce Mika Slembroucka, a volba to nebyla vůbec špatná. Mike svoji práci odvedl se ctí, tak jako všichni jeho předchůdci. Iron Mask jsou nicméně o okázalosti, na kterou se vážou i hymnické vícehlasy, a právě v těchto momentech je Petrossi velmi silný. Povede-li se mu napsat svůdnou melodii, je vyhráno. Na stupně vítězů si z playlistu nové desky dělá nárok několik aspirantů. O bronz se dělí chorusy skladeb "Never Kiss The Ring" (v té je ústřední část dokonce vícefázová), "Dance With The Beast" a "My One And Only". U všech těchto písní, potažmo u shodně líbivé balady "A Mother Loved Blue", je proud ze sprchy příjemných pocitů zcela znatelný.
S ještě větší rozkoší svlaží duši pramen titulní kompozice, jejíž hymnický nádech - i přes jistou podobnost s Iron Maiden - funguje naprosto dokonale. Vyloženě masážní účinky, srovnatelné s návštěvou nejluxusnějších lázní, nabídne skladba "Nothing Lasts Forever". Nejdelší, více než devítiminutová položka, je zároveň tou nejlepší. Petrossi se zde urval ze řetězu, když nastolil rychlé tempo, se kterým jinak na albu velmi šetří. Nitro písně skrývá bohaté dění, včetně Tolkkiho neoklasických vývrtek, výpravného sóla, ale hlavně dvojice hlavních vokálních úseků. Tradičně umístěný refrén je skvělý, to pravé ořechové ale následuje teprve po něm. Krátký předěl uvede několikaminutovou dechberoucí pasáž, jež načnou slastně klenuté trylky, do kterých jsou vsazeny vzletné popěvky, a poté geniálně vystavěné hymnické sbory. V tento moment se pokaždé do Petrossiho zamiluji, a je jenom dobře, že se tento belgický umělec nenachází v mé blízkosti, protože nevím, čeho všeho bych byl schopen. "Nothing Lasts Forever" = nádherná a mistrovská skladba!
V playlistu figurují i slabší položky (refrénově nepřitažlivý kousek "Wild And Lethal" nebo unavená "Mist of Loch Ness"), ve většině písní jakoby ale bylo ukryté sdělení: tohle je vyšší skladatelská liga, není naší chybou, jestli to někdo neslyší. To je holý fakt, na kterém nic nemění skutečnost, že bych chtěl mít některé skladby vymazlenější nebo více odlehčené, případně že bych neviděl problém v patnáctiminutovém odečtu z hodinové časomíry. S tím se dá snadno vyrovnat, a hlavně by nebylo vhodné danými výtkami zakrývat realitu, ve které se podobná alba prostě musí velebit. V inkriminovaném žánru a v takové kvalitě jich totiž opravdu mnoho nevychází.
|
