Fakt, že je charismatický předák hvězd alternativného rocku The Smashing Pumpkins Billy Corgan megalomanský egomaniak, se ví už dlouho. Je to pro jeho kapelu stejně symbolické jako to, že je skutečně výjimečným autorem a skvělým skladatelem. Přestože ne všechna alba, která kdy vydal, se dají označit za geniální (jak o nich sám Corgan hovoří), má na kontě však tak výrazné počiny, jako zásadní dílo alternativního rocku a grunge „Siamese Dream“ a skvostné dvojalbum „Mellon Collie And The Infinite Sadness“, což už skutečně něco znamená. Jenže Corgan je umělec nevypočitatelný a proto si v některých obdobích své kariéry dokázal pohrávat s trpělivostí fanoušků. Nejen tím, že od sebe vypudil ostatní spoluhráče a nejen sólovými výlety někam až na hranice country, ale také tím, že některá alba jeho kapely, ať už to byla „Adore“, ambiciózní projekt „Machina/The Machines Of God“ - „Machina II/The Friends & Enemies Of Modern Music“ či „Zeitgeist“, neměla takovou sílu jako jiné klasiky diskografie. Navíc do konce nedotáhl ani zamýšlený tříalbový projekt „Teargarden By Kaleidyscope“, když místo třetího dílu ohlásil novou etapu „Shiny And Oh So Bright“. Ta odstartovala předloni dílem „Shiny And Oh So Bright Vol. 1 / LP: No Past. No Future. No Sun.“, které k velké radosti fanoušků přineslo návrat kytaristy Jamese Ihy a bubeníka Jimmyho Chamberlaina do sestavy.
Co lze považovat u Corganovy tvorby za nejdůležitější, je fakt, že má specifický a na první poslech rozpoznatelný styl, který těží nejen z jeho charakteristického (pro leckoho protivného) vokálního projevu, ale i z nezaměnitelného rukopisu. Ten v různých časech vykazoval drobnou únavu, ale i v těch dobách bylo zjevné, proč se The Smashing Pumpkins kdysi stali hvězdou první kategorie. Dnes jsou zaslouženě uznávanou legendou, které lze místy drobný poklesek odpustit, a jež si může dovolit už vlastně cokoliv. Například to, že vydá v uspěchané a celkově podivné době více než sedmdesáti minutové ambiciózní dílo. Na dlouhá alba byl Corgan vždy expert, ovšem ne vždy to dopadlo tak jako v roce 1995 s „Mellon Collie And The Infinite Sadness“. Právě toto dílo patří v diskografii The Smashing Pumpkins k naprostému vrcholu a bylo zmiňováno v souvislosti s vydáním novinky „Cyr“ nejčastěji. Přestože návrat k němu se vlastně vůbec nekoná…
Zapomeňte na The Smashing Pumpkins jako na dravou kapelu, stavící tvorbu na tvrdých kytarách a drásavě nervních refrénech. Corgan z toho dávno vyrostl. Kdo by od „Cyr“ čekal náznak takových skladeb, jako v minulosti byla „Bullet With Butterfly Wings“, bude zklamán. Ten, kdo si osvojil novější tvář kapely, stavějící zejména na vzdušné atmosféře, důležitém vkladu elektroniky a jemnějších pasážích, dokáže „Cyr“ ocenit, přestože kompozičně nejde o návrat do nejslavnějších dnů. Corgan si tentokrát ukousl větší sousto, než dokážel spořádat. Proto se zde najdou hluchá místa, která byla na minulých deskách kvůli krátké stopáži eliminována. To je největší bolístka novinkové kolekce, být zkrácena o třetinu, byla by bezesporu mnohem silnější a mohla by být považována za další kapelní klasiku. Jenže na dílo se má nahlížet jako na celek a poto to v „Cyr“ místy trochu nepěkně zaskřípe. Zejména v druhé polovině nahrávky…
Úvod je velice silný a v prvních osmi, devíti skladbách se koncentruje veškerá síla současných The Smashing Pumpkins. Přestože úvodní „The Colour Of Love“ může zaskočit drobným ovlivněním synth popovými kapelami osmdesátých let The New Order či Depeche Mode, typický Corganův rukopis je zde zastoupen v hojné míře, k čemuž patří i nemalá porce hitovosti a hvězdného pozlátka. „The Colour Of Love“ rozjede desku v nejlepším možném stylu a když k ní kapela v následujících položkách přidá „Cyr“, „Wrath“, „Ramona“ nebo „Anno Satana“, máte pocit, že se přece jen The Smashing Pumpkins vrací ke své nejlepší formě. Vše zní optimističtěji, než tomu bylo v devadesátých letech, ale právě tyto skladby mají sílu rezonovat hned vedle starých tutovek „1979“, „Tonight Tonight“ nebo „Disarm“. Kapela pak přitlačí na tvrdší notu s „Wyttch“, což je okamžik, který jí znovu velmi sluší, ovšem po ní se už album začne lámat do své slabší poloviny.
Že se forma z první poloviny alba vytrácí, začne být zřejmé s „Telegenix“, v níž poprvé The Smashing Pumpkins začnou nudit. Po „Wyttch“ či „Save Your Tears“ se sice vrací k vlivu synth popu, ovšem forma kapely je o poznání slabší. S „Telegenix“ se začne topit v jisté monotónnosti, nepomůže ani tvrdší znění „Black Forrest, Black Hills“, ani svěžnější pojetí „The Hidden Sun“, protože pozornost se nutně po předchozí náloži začíná pomalu vytrácet, navíc když si v „Schaudenfreud“ a „Tyger Tyger“ kapela zahrává s průměrnými nápady. K velkému výkonu se The Smashing Pumpkins nakonec vybičují v samotném závěru desky ve skladbě „Minerva“, která je přece jen vrací k silné formě z počátku alba.
Méně by v tomto případě znamenalo více. Navíc by neškodilo ani širší využití kytar na úkor všudypřítomné elektroniky. Velice důležité je, že Corgan i tak dal na této obří ploše dohromady řadu skutečně výborných momentů, které znovu podtrhují výjimečnost kapely. I proto si „Cyr“ zaslouží vysoké hodnocení, i když k tomu absolutnímu je tentokrát přece jen dál, než na předchozích dvou albech.
|
