Zapomeňte na Hatebreed jako na tvrdou metalcorovou partu, kterou byla na posledních albech. Tahle kapela dokázala opsat kruh své kariéry a vrátila se ke svým začátkům, což od nich jejich staří fanoušci snad ani nečekali. Přestože desku „Weight Of The False Self“ provázely obrovské porodní bolesti, neboť její vydání muselo být kvůli koronavirové pandemii odsunuto o třičtvrtě roku, výsledek je v podstatě takový, jaký od kapely jejich příznivci chtěli už dlouhou dobu. V rozhovorech tvrdil frontman Jamey Jasta, že nešlo o návrat plánovaný, ale spíše o přirozenou cestu, která je odvedla od metalcorových alb posledních let až do dob přelomu milénia, kdy Hatebreed sice tento styl absorbovali, ale důležitější byla jejich punkově hardcorová složka.
Přestože jejich raná alba, ať už debut „Satisfaction Is The Death Of Desire“ nebo propracovanější „Perserverance“, nebyla po komerční stránce pro Hatebreed vrcholem, kapela se s nimi v současnosti ztotožňuje více než s dalšími deskami, které jim prodejní úspěch přinesly. Na „Weight Of The False Self“ proto sází hlavně na přímočarost a typickou hardcorovou dravost, tento styl však míchají s brutálním thrash metalem. To u nich není nic překvapivého, ale novinka přece jen zní jinak než poslední alba, která Hatebreed zaváděly do slepé uličky. Kapela v podstatě neměla moc na výběr, protože na předchozím počinu „The Concrete Confessional“ řekla de facto všechno. Mohla natočit pokračování této desky, ovšem je otázka, nakolik by to jejich fanoušci přijali. „The Concrete Confessional“ měla prakticky stejnou vizi jako předchozí „The Divinity Of Purpose“ či dokonce eponymní „Hatebreed“ z roku 2009, která byla vždy chápána jako jejich dosavadní vrchol.
Že se tentokrát hraje s trochu jinými kartami, je jasné už se silovým nástupem do „Instinctive (Slaughterlust)“, kde kapela hraje podle starých hardcorových pravidel a je řádně poučena thrash metalem po vzoru Slayer. Nemění sice svůj obvyklý přístup, hraje se především na údernost materiálu, ale tentokrát snad ještě víc ubírá na melodiích a sází hlavně na skandované refrény, což je případ titulní skladby „Weight Of The False Self“ nebo „Wings Of The Vulture“, jež jsou z celé sevřené kolekce pravděpodobně ty nejsilnější věci. Kapela v nich (a samozřejmě i v řadě dalších, možná kromě závěrečné trochu atmosférické a experimentální „Invoking Dominance“, kde je v ůvodní části znát vliv sugestivnějších metalových odnoží) sází hlavně na ostré a rychlé tempo, které se nakonec jeví jako velká deviza kolekce, díky němu Hatebreed udržují energii.
Jak bývá u Hatebreed zvykem, „Weight Of The False Self“ neobsahuje dlouhé skladby, jejich délka se pohybuje okolo tří minut, do kterých je nacpáno obrovské množsví punkové navztekanosti a když pak Hatebreed přijdou se slayerovsky laděnou „Dig Your Way Out“, působí to jako třesnička na dortu. Nejdůležitější je však pouliční feeling, který se Hatebreed daří předkládat v takové formě, jaká od nich delší dobu nebyla ke slyšení. Nehraje se na žádnou modernu, všudypřítomný je oldchoolový přístup, který se mísí s moderním zvukem a drsným projevem Jameye Jasty, jenž se tentokrát omezil pouze na silový zpěv a melodičtější linky si nechává schované pro své ostatní projekty.
Hatebreed nijak neexperimentují, ale nabízejí to, co jim v podstatě vždy šlo nejlépe. Ve svých začátcích byli nejsilnější a nejuvěřitelnější a podobný pocit u nich může mít člověk i dnes. „Weight Of The False Self“ je sice krátká, ale úderná deska, která pro ně nebude znamenat jejich „Reign In Blood“, ovšem fanoušky bude rozhodně ceněná.
|
