Island je zemí ohně a ledu, kde ledovce sousedí s aktivními sopkami. Není to proto úplně jednoduché místo na život a hustota osídlení ostrova hovoří za vše. Přesto se zde rodí nezvykle velké množství muzikantů, kteří jsou úspěšní za hranicemi. A nejedná se pouze o Björk. Jedni z těch úspěšných jsou i Sólstafir. Za pětadvacet let se dostali z black metalového undegroundu k post-rockovým výšinám a také do prodejních hitparád. Stále jsou však zástupci stylu, který není mainstreamový. Přemýšlivá a místy velice křehká hudba se mísí se severskou melancholií a chladem.
„Endless Twilight of Codependent Love“ je již sedmým dlouhohrajícím počinem islanďanů. Úvod desky patří desetiminutové skladbě „Akkeri“. Ta začíná rozvážně a klidně, kytary zní lehce archaicky a atmosféra je velice posmutnělá. Brzy se však kytary rozdrnčí naplno a rovněž tak bicí zdivočí. Skladba se rozvíjí ve svižný rock. Zpěvákův hlas zní rockově chraplavě a zároveň rozervale. Překvapením jsou však black metalové nájezdy, blast beaty a chrastivé kytary. To u Sólstafir na posledních deskách nebylo zvykem. Deset minut je dlouhá doba a kapela střídá hudební prostředky. Po tvrdé pasáži přichází jemná, klidná, svižnost však zůstává. Naopak kytary jako by zas zamířily ke klasickému zvuku heavy metalu.
Sólstafir pracují s náladami. „Drýsill“ velice zpomalí a smíchá prvky doom metalu s prog rockem. Song naprosto perfektně vrcholí, jako by si jen pro něj kapela vystavěla celé album. Atmosféra houstne, stejně jako emoce. „Rökkur“ zaujme houslemi v úvodu a pěknou melodií, nicméně dál je poměrně otravná. Skladba se plazí a nijak zvlášť nerozvíjí. Jediným dynamickým prvkem je zpěv. Jenže právě ten je problém. Aðalbjörn je na jednu stranu zajímavě rockově špinavý, emoční a osobitý, na straně druhé je jeho hlas místy velice nepříjemný až falešný. Občas by ho člověk vychválil do nebes, v dalším momentě by ale jeho zásluhou okamžitě nejraději vypnul nahrávku.
Deska z úvodního kvapíku postupně padá do lehce ospalé melancholické nálady. Z té ji probere překvapivá „Dionysus“. Tady se jede regulérní black metal. Rychlost, špinavost a blackové kytary. Zpěvák řve jak utržený ze řetězu. A pak najednou přijde old school rocková pasáž. Skladba má šťávu a baví. Bouři znovu střídá klid. Ten přináší „Til Moldar“, navozující pohodovou atmosféru s příjemným Aðalbjörnovým zpěvem.Na poměry žánru uzavírají Sólfstafir své album poměrně pestře zásluhou rockově znějící „Alda Syndanna“, typicky post-rockové „Ör“ a stoner doomové „Úlfur“, ve které jsou místy k zaslechnutí Cathedral.
Z „Endless Twilight of Codependent Love“ je zřejmá jedna věc. Sólstafir zní zcela osobitě a zajímavě. Na desku přidali o něco více black metalového koření, jinak se tu potkává post-rock s klasickým řádně „špinavým“ rockem. Bohužel v některých momentech album trochu upadá do monotónnosti, i když to ovlvní především fakt, zda máte raději svižnější skladby, či zda vám vyhovuje pomalá a velice klidná atmosféra, kterou Sólstafir často prezentují. V každém případě velice zajímavá a povedená deska.
|
