XYZ byli jedna z nejambicióznějších kapel pozdní vlny losangeleského hair metalu osmdesátých let, když v roce 1989 vydali výborný debut a o dva roky později neméně zdařilou desku „Hungry“. Jenže byli také těmi, které smetla vlna grunge, z čehož se kapela nikdy zcela nevzpamatovala. Poté, co zpěvák Terry Ilous skončil u stylově podobných Great White, se zdá, že se pro XYZ blýská na lepší časy a možná se v brzké budoucnosti dočkáme i nové desky. Jak říká basista a vůdce této party Pat Fontaine, kapela na nových věcech právě pracuje. S Patem, jenž se ukázal být zábavným společníkem a vypravěčem, jsme se bavili i o minulosti, jeho pohledu na kdysi tak slavnou a velkou scénu z Los Angeles, ale i o hořkých dnech, kdy všechno to, co i XYZ představovali, rázem skončilo.
Myslíš si, že se hudební scéna ještě někdy může vrátit do dob před pandemií koronaviru?
Když si vezmeš jakoukoliv těžkou situaci, tak i v ní se dokáží objevit dobré zprávy. Je hodně lidí, kteří vyhledávají zábavu, takže i hudbu, doma na počítačích, telefonech nebo tabletech, takže poptávka po ní je stále obrovská. Otázka je ohledně živé hudby a tam mám obavu, že rok 2021 nebude o moc lepší než 2020. Je to smutné. Ale jsem optimista, myslím si, že nahrávky budou stále žádané, stejně jako stream, protože je to právě hudba, která lidem dává naději a přináší krásné okamžiky. A tu naději budeme všichni potřebovat.
Jak vypadá situace u XYZ? Máte pro nejbližší budoucnost nějaké plány, když je Terry Ilous opět jen zpěvákem XYZ a nepůsobí u Great White?
Teď opravdu máme mnohem více volného času, tak mluvíme o plánech do budoucna. Zatím máme nahráno pět skladeb a v plánu máme ještě udělat další tři nebo čtyři. Taky doufám, že se brzy vrátíme k živému hraní, protože na květen 2021 máme naplánovaný první koncert na ostrově v Karibiku, kde máme hrát s Alicem Cooperem, takže si vlastně nemůžeme moc stěžovat. Taky stále doufáme, že se uskuteční velké letní festivaly, které se stále plánují. Držíme tomu palce.
Dlouhá léta působíte v sestavě, která nahrála klasické album „Hungry“. Znamená to, že fanoušci nemůžou počítat s tím, že by se někdy do XYZ vrátil kytarista Marc Diglio nebo bubeník Paul Monroe?
Tohle je velice těžká otázka. Mluvím s Marcem a Paulem docela často, všechno se odehrává v přátelském duchu, ale stále cítím, že problémy z minulosti ještě nejsou zcela za námi. Možná to bylo napětí uvnitř kapely, které pomohlo vytvořit tehdy dobrou hudbu. A byl bych rád, kdyby za námi přišli do studia a nahráli pár věcí. My jsme je pozvali a oni vědí, kde jsme. Teď je otázka, jestli se skutečně někdy objeví.
Jak vypadá váš současný koncertní playlist? Těžíte jen z minulosti nebo přidáváte nějaké nové věci?
Hrajeme jen skladby z naší minulosti. Ale také hrajeme některé věci akusticky, jako třeba „Souvenirs“, které mají odlišnou atmosféru. Myslím ale, že nové věci bychom mohli nasadit v příštím roce.
Jak moc kapelu v posledních letech zpomalilo to, že Terry Ilous byl členem Great White?
Bylo to skutečně trochu zpomalené, i já jsem byl zaměstnán produkcí několika kapel doma v Las Vegas, takže všechno vlastně šlo přirozeně. Někdy je třeba udělat přestávku, jak všichni víme, přináší to do věcí nové světlo a čerstvý pohled. Já osobně s Terrym pracuju už od roku 1983 a to je, člověče, nějaká doba (smích), takže občas je nějaká pauza třeba. Pro nás pro oba. Udržuje to čistější hlavu.
S Terrym pracuješ od roku 1983, kdy jste XYZ tenkrát založili ve Francii. Proč jste se pak rozhodli odjet do Los Angeles?
Já jsem kapelu založil už v roce 1980 ve sklepě mé babičky v Lyonu ve Francii a ten den jsem byl jediný její člen (smích). Pak jsem našel dva lidi a začali jsme vystupovat po klubech jako trio a já jsem zpíval. Nebo spíš křičel (smích). O pár let později jsem potkal Terryho, což byl kamarád kamaráda. Dal jsem mu svůj mikrofon, když jsme šli nahrávat nějaké věci, protože to byl mnohem lepší zpěvák než já. Terry se k nám napřed nechtěl přidat, protože si myslel, že jsme moc punkoví. Tak jsem ho musel trochu přemlouvat (smích). Pak ale přišla chvíle, kdy jsem se rozhodli, že to s naší kariérou myslíme vážně, tak jsme se museli odstěhovat. Buď do Londýna nebo do L.A. Jlikož L.A. je místo, kde je krásné počasí a pořád svítí slunce, vybrali jsme si ho. Dorazili jsme do L.A. v roce 1984, právě končila olympiáda. Člověče, byli jsme jak zkamenělí (smích).
V L.A. jste začínali ve slavném klubu Whiskey A Go-Go. Jak na tu dobu vzpomínáš? Bylo to tenkrát pro mladé kapely jednodušší než dnes?
Ze začátku to bylo hodně těžké. Spali jsme několik týdnů na pláži, kde jsme se postupně setkávali s podobně smýšlejícími lidmi a muzikanty, kteří nás sem tam někam pozvali. Pak jsme každou noc spali jinde, dost často v mém autě po různých parkovištích. Potom jsem si našel normální práci a měl dost peněž na pronájem malého bytu v Hollywoodu. Bydlela tam celá kapela a nějaké holky. Člověče, celkem osm lidí (smích). Už to vypadalo, že navždycky budeme jíst špagety a kečup, ale pak se pomalu všechno začínalo vyvíjet správným směrem. Musím říct, že i ty holky nám hodně pomohly. O několik let později jsme hráče vyměnili, potkali Marca a Paula a začali pravidelně hrát v klubech, napřed pro jednoho nebo dva fanoušky, ti začali přibývat, že jsme nakonec mohli začít hrát ve Whiskey. Bylo pro nás obrovské štěstí, když nás požádali, abychom se tam vraceli a nakonec jsme se stali kapelou klubu Whiskey A Go-Go. Vedle v Gazzarri, dva bloky od nás, hrávali Warrant a všechno to bylo skvělé, pohodové. Byli jsme nadšení, že ve Whiskey namalovali opravdu velké logo XYZ na přední stranu budovy, které tam bylo několik let. Na to jsme byli skutečně hrdí.
Než jste vydali debutové album, údajně vám tenkrát pomohlo turné s Tedem Nugentem. V čem pro vás bylo důležité?
Ted pro nás byl obrovskou vzpruhou. Zničehonic nám zavolal, když v L.A. nahrával s Damn Yankees a pozval nás do studia. Najednou jsme tam s ním seděli, povídali si o životě a dodnes nechápu, proč jsme tam tenkrát vlastně byli. O několik dní později nám zavolal, abychom s ním vyrazili na turné. Tomu jsme nemohli uvěřit, v té době jsme byli úplně neznámá kapela. Bylo to pro nás velmi vzrušující, jeli jsme naším prvním zájezdovým autobusem, hráli jsme ve velklých halách, které byly vyprodané. Páni, to bylo úžasné. Tedovi stále hodně dlužíme...
Debut „XYZ“ byl úspěšným a výborným albem. Dali jste na něj věci, které jste hráli během osmdesátých let nebo to byly tenkrát nové skladby?
To byly skladby, které jsme hrávali běžně v klubech v L.A. Bylo to tenkrát hodně jednoduché.
Album produkoval Don Dokken. Jak jste se k němu dostali?
Když jsi v L.A., potkáváš tam hodně lidí, hlavně na koncertech, ale pak se chodilo na pivo a na pizzu do Rainbow. Právě tam se potkávali Lemmy, Dio, David Lee Roth, kluci z Poison, Warrant, Mötley Crüe, Guns N`Roses, Ratt, druhá polovina osmdesátých let byla prostě úžasná doba. A právě tam jsme potkali Dona, který přišel několikrát na naší zkoušku. Vycházeli jsme spolu dobře a on se zapojil do procesu. Nakonec jsem ho požádal, aby nám pomohl ve studiu a naši desku produkoval a on to udělal. Byl to skvělý producent, který navíc neměnil naše nápady. Hrál i výborně na kytaru a šla z něj obrovská energie.
Kromě „What Keeps Me Loving You“ se největším hitem alba stala „Inside Out“. Přitom minimálně nádherná balada „Souvenirs“ měla hitové ambice. Proč nakonec „Souivenirs“ nebo také „After The Rain“ nezabodovala v hitparádách?
Byli jsme hodně mladá kapela, takže jsme nevěděli, jak se správně rozhodnout, grrrrr… To je ale problém řady kapel, protože za ně rozhoduje vydavatelská společnost. Chtěl jsem „Souvenirs“ jako singl, ale vedoucí pracovníci firmy to odmítli. Museli jsme se podřídit. Oni se rozhodli pro „Inside Out“, což podle mě nebyl tak reprezentativní vzorek naší tvorby jako „Souvenirs“ nebo „After The Rain“. Ale jak se říká, minulost je minulost. Prostě když se dostaneš k velké firmě, máš strach, aby si to nakonec nerozmysleli, tak držíš hubu a krok.
Na druhém albu „Hungry“ jste představili mnohem tvrdší sound. Bylo to dané dobou, ve které nahrávka vyšla nebo představila pravou podstatu XYZ?
Myslím, že jsme byli ovlivněni novými věmi, které tehdy vycházely. Bylo trochu tvrdší, ale já si myslím, že je v pohodě. Když je potřeba hraješ tvrději, někdy naopak můžeš být měkčí. Jsou to prostě naše tváře. „Nice Day To Die“ nebo „When I Find Love“, co jsou praví XYZ, hm?
Dovedl bys říct, proč „Hungry“ neměla takový úspěch jako debut, když skladba „Face Down In The Gutter“ byla často na MTV, navíc v pořadu Headbangers Ball?
Odpověď je Seattle a grunge. Nirvana změnila svět během několika měsíců a zabila dobré časy. Bylo to smutné a nebylo nic, co bychom proti tomu mohli dělat. MTV to možná ještě doháněla, ale rádia se k Hollywoodu obrátila zády. Hollywoodské kapely byly do té doby nedotknutelné. Dlouhé vlasy, kožené bundy, oční stíny, minisukně, vysoké podpatky, to všechno skončilo. Stali jsme se obětí nové módy, což si myslím dodnes.
Ještě před „Hungry“ došlo ke změně v sestavě, v kapele jsi zůstal jen ty a Terry Ilous. Proč odešel Marc Diglio a Paul Monroe?
Myslím, že Marc i Paul ztratili víru ve mně a Terryho. Nebo si možná mysleli, že jsme příliš direktivní, odhodlaní a panovační, což nakonec přiznávám, že to tak bylo. Nebo si možná mysleli, že uspějí sami za sebe. Kdo ví… Uznávám, že se mnou a Terrym někdy není úplně jednoduché vyjít (smích).
Proč jste se po turné k „Hungry“ na dlouhá léta rozpadli?
Neměli jsme na výběr. Jako hollywoodská kapela jsme nebyli nikde vítáni. A podobnou pauzu si tenkrát dala skoro každá kapela z té scény. Byl konec párty kapel. Žádné sex, drogy, rock n`roll. Trvalo deset let, než se zábava vrátila a Hollywood byl vždycky o zábavě. Stránka se zase otočila.
Když se kapela dala dohromady, na tvém baskytarovém postu působil Sean McNabb. Proč ses nepodílel na comebackovém albu „Letter To God“?
Měl jsem za to, že ty skladby jsou moc progresivní a komplikované. Napsal jsem nějaké texty, ale nemyslel jsem si, že takhle by měla znít deska XYZ. Terry použil název XYZ jako marketingový nástroj, ale podle mě to byl spíše Terryho sólový projekt. Není to špatné, ale bylo to zbavené bluesového prvku, který dělá hudbu této kapely. Také jsem v té době měl smlouvu s Interscope na projekt Called Puzzle Gut, takže všechno bylo komplikované ještě tímto.
Po „Letter To God“ jste ještě vydali album demosnímků „Rainy Days“. Byly na téhle nahrávce jen staré skladby nebo obsahovala i nějaké novinky?
Byly to skladby, které jsme nahrávali pro Atlantic ještě před smlouvou s Capital Records a naším debutem. Mysleli jsme si, že by bylo zajímavé, kdyby fanoušci slyšeli, co jsme dělali před rokem 1989. Byl to takový pohled do minulosti, ve kterém jsme nevěnovali moc pozornosti detailům, ale je to docela v pohodě. Ve skutečnosti se na některé z těch písní můžeme někdy znovu podívat.
XYZ je kapela, která hrála především ve Spojených státech. Myslíš, že je šance, že vás někdy uvidí fanoušci v Evropě?
V Evropě jsme byli na třech turné, ale je pravda a uznávám to, že jsme se zaměřili spíše na USA a na Kanadu. Někdy možná až moc, i když jsme hrávali i ve Velké Británii. Rádi bychom se vypravili do Východní Evropy, protože jsem slyšel, že tam jsou fanoušci fantastičtí. Tvrdá hudba a chlastání (smích). Opravdu doufám, že se nám podaří tam vyjet.
O tobě je známo, že jsi velkým fanouškem Motörhead a Lemmyho Kilmistera. Dovedeš si představit, že dokážeš být na pódiu do posledních sil jako Lemmy?
To by bylo super! Jako „No Sleep `til Hammersmith“ (klasické živé album Motörhead, pozn. aut.), tak já říkám „No Sleep `til you colapse and die“. Prostě nebudeš spát, dokud se nezhroutíš a neumřeš! Kurvááá! Až do posledního dechu na mě měl Lemmy velký vliv. Pamatuju si, jak jsme spolu seděli u whisky a kouřili na Sunset Boulevardu nebo před Rainbow, ale pak už byl v hodně špatném stavu, protože právě jeho si vybral rock n`roll a on žil takový život. Lemmy byl obrovský gentleman a skutečný obraz toho, co je to rock n`roll. Byl otevřený, hlasitý, rychlý a nemilosrdný. Já jsem dokonce v osmdesátých let chvíli jezdil jako roadie s Motörhead a ten život mě hodně naučil. Hlavně jak přežít v těžkých podmínkách ze dne na den. Nikdy nezapomenu na klasickou sestavu té kapely, na Philtyho Taylora a Fast Eddieho. Ti už jsou ale také pryč, nikdo z nich už nežije. Ale pro mě oni a Lemmy budou mít navždy své místo v mém srdci.
|
