Goldfinger jsou za těch více než pětadvacet let, co fungují, stálicí kalifornské punkové scény. Přestože se už nikdy nemohou stát dalšími Rancid, Green Day nebo The Offspring, má jejich zářivý a kalifornským žárem prosluněný sound rozhodně něco do sebe a i když jsou bráni spíše za dělníky stylu, nikdo nemůže popřít jejich skladatelsky vytříbený styl, díky němuž se pohybují na pomezí neopunku, ska a skejťáckého rocku. Představují prostě to, co mohlo s podobnou výpovědní hodnotou vzniknout jen na kalifornských plážích, které jsou podle nich stále rájem na zemi. Navíc jejich diskografie netrpí žádnými velkými kvalitativními výchylkami a i když je tvorba této kapely prostá jakéhokoliv překvapení, s každou vydávanou deskou se dostane jejich fanouškům přesně toho, co od kapely čekají. Tento trend potvrzuje i novinka „Never Look Back“, která spatřila světlo světa na samém konci loňského roku.
Do Goldfinger se s ní vrátila stabilita. Nejen proto, že se v řadách kapely znovu objevuje kytarista a tvůrce jejich zvuku Charlie Paulson, člověk tak důležitý pro raná alba kapely, ale Goldfinger nakonec vyřešili i bubenický post, nad kterým od odchodu původního člena Darrina Pfeiffera v posledních letech visel otazník. Kapele od roku 2016 pomáhal jejich kámoš Travis Barker z Blink-182, ovšem byl pouze nájemným členem, který se v současné době věnuje už jen své domovské kapele a spolupráci s Machine Gun Kellym. Místo něho na bubenickou stoličku usedl Nick Gross (dříve člen kapely Girlfriends), který bere Goldfinger jako skvělý relax od svých podnikatelských aktivit. Přece jen tahle kapela byla vždy o radosti z hraní a ne o nějakém bezmezném drilu.
Právě tato pozitivní nálada na vás z „Never Look Back“ přímo dýchne a je pro celkový dojem z desky zásadní. Goldfinger na novince servírují dvanáctku skladeb, ze kterých září optimismus na sto honů a to nejen ze skladeb, kde prim hraje punková energie, ale i z těch, kde se do popředí dostávají prvky ska a vedoucí úlohu místo kytar přebírá dechová sekce. Právě tyhle dvě tváře byly pro Goldfinger vždy zásadní a na novince se jimi kapela proplétá snad ještě více než kdy v minulosti. Díky tomu je tahle deska pestrá, na jedné straně se posluchači dostane úvodní punkrockové vypalovačky „Infinite“, na kterou kapela naváže jasnou hitovkou „The City“ a roztančenou „Wallflower“, v níž se výborně prolínají místa určená dechům a kytarám. Vrcholem alba je „California On My Mind“, jež se nese na vlnách reggae a karibských rytmů. Při ní vám dojde, že takhle nápadití a pestří Goldfinger snad ještě nikdy nebyli. A to mají ve své diskografii tak dobrá alba jako „Stomping Ground“ nebo „Hang-Ups“.
Pro letošek tak Goldfinger více sluší jejich odlehčená tvář, prezentovaná jmenovanými „The City“ a „California On My Mind“, ale také „Careful What You Wish For“ (s hostující zpěvčkou Monique Powell z kapely Save Ferris), či „Golden Days“, evokující svou náladou hravé chvilky The Clash. Tím se však nedá říct, že by punkové vypalovačky (i když jsou už skoro v menšině) stály za těmito věcmi. Přesvědčivá z nich je bezesporu úvodní „Infinite“, ale také skvělým refrénem obdařená „Nothing To Me“ a závěrečná „Standing On The Beach“, kde velice důležitou roli hrají snově zabarvené klávesy v refrénu. Všechny tyhle skladby spolu tvoří takřka dokonalou mozaiku jednoho z nejlepších alb, které kdy tahle sympatická kalifornská pětice vydala.
Goldfinger tak hází rukavici svým stylovým souputníkům, ať už jsou to jejich kámoši z Blink-182, vyvonění frajírci Green Day nebo dlouhou dobu podivně nečinní The Offspring. Pro milovníka neopunku je „Never Look Back“ jasnou volbou a pro kapelu samotnou může deska představovat startovní výstřel k novým zítřkům. Zdá se, že krize, kterou soubor procházel na počátku uplynulé desetiletky, je nadobro zažehnána.
|
