V dějinách hudby je jen málo žijících umělců (jestli vůbec nějaký), kteří by svou velikostí předčili Paula McCartneyho. Bývalý důležitý skladatel, zpěvák a basista megaslavných The Beatles o svém umění přesvědčil právě u těchto liverpoolských klasiků, kteří z něho jednou pro vždy udělali nesmrtelnou legendu, neboť si na konto připsal pěknou řádku jejich velkých hitů. Aktivní jje však i na prahu osmdesátky a jak sám říká, hudba je jeho život a ani s jedním končit rozhodně nechce. Mohl by už dávno mohl ležet ve své honosné rezidenci a sledovat mladší kolegy jak se pachtí ve snaze dosáhnout alespoň části slávy a umu The Beatles, místo toho stále skládá další a další hudbu, komponuje, spolupracuje s různými umělci a pořád o sobě dává vědět. Viditelným krokem bylo i to, že se postavil čelem výzvě nahradit na jeden večer Kurta Cobaina, když se dal dohromady zbytek Nirvany. Pro Davea Grohla a Krista Novoselica to byla jistě pocta největší, pro McCartneyho však jen další střípek jeho bohatého muzikantského života...
Co pro hudební svět a jeho historii znamenali The Beatles a tím i McCartney sám, ví snad už každé školou povinné dítě. Nikdy nemůže být větší a stylotvornější kapely, než byla čtveřice Lennon – McCartney – Harrison – Starr, a proto když půl století od rozpadu The Beatles McCartney vydá sólovou desku, je to velká událost. Prošlo by mu cokoliv, ale on sám je natolik schopným umělcem, skladatelem a pedantem, že by nikdy nepřišel s nějakým polotovarem či průměrnou deskou. A tou rozhodně není ani „III“, přestože z jeho diskografie nikam nevybočuje a sleduje linii starých beatlesovských postupů a typického mccartneyovského stylu.
McCartney si během lockdownu vše dokonale připravil a nahrál (jen s menší pomocí kytaristy Rustyho Andersona a bubeníka Abeho Laboriela) a i když album „III“ není tak zářivě hitové jako staré skladby The Beatles nebo jeho sólové trháky „Say Say Say“, „Live And Let Die“ či „Hope Of Deliverance“, pořád na vás dýchá pocit vznešenosti a výjimečnosti. Je totiž úplně jedno, jestli na něm hraje McCartney sám na španělku a pouští se do roztodivného psychedelického jamování jako v úvodní „Long Tailed Winter Bird“ nebo následuje dávného odkazu, který světu nechal s The Beatles. Pořád je přítomný jeho skladatelský duch, specifická tvorba skladeb a tentokrát i jakýsi domácký pocit. Hřejivost, která je v případě řady skladeb doslova nakažlivá.
Důležitým pojivem McCartneyových nových skladeb (nakonec připojil i jeden výlet do devadesátých let položkou „When Winter Comes“) je bluesový základ. Sám autor mu přizpůsobuje i svůj hlas, který od dob The Beatles zhrubl a ztratil trochu ze svého rozsahu, ale na druhou stranu působí ještě více sympatický dojmem, zejména když v „Deep Deep Feeling“ si pohrává s emocemi a nostalgií. Právě tahle skladba je díky své bluesové náladě a sentimentu jednou z těch, které v jeho diskografii dokáží zanechat čitelnou stopu, protože opět ukazuje McCartneyho skladatelského génia. Takových míst je na „III“ více. Když se Paul ve „Slidin`“ blíží k hutnému výrazu Led Zeppelin nebo Mountain, nemůžete to v jeho podání brát jako retro, protože tihle klasici vždy čerpali právě z jeho rukopisu. Tyto dvě skladby zaujmou hned při prvním poslechu, ale výborných míst je na „III“ mnohem více. Začnou se objevovat až při opětovných posleších ve vrcholných okamžicích „Pretty Boys“ nebo v beatlesovsky pojatých „Seize The Day“ a „Find My Way“. Jimi se znovu McCartney trefuje do černého a odhaluje duši svým fanouškům ze zlatých šedesátých…
I přes neutěšenou situaci, při které „III“ vznikalo, je album exkurzem do dobrých časů, kdy bylo na světě ještě alespoň něco v pořádku. Bylo by nespravedlivé o „III“ říct, že je deskou pro nostalgiky, ale pokud už bychom se k tomuto přirovnání uchýlili, je vedeno tím nejlepším způsobem. Už asi po sté ukazuje, proč se z McCartneyho dávno stala tak velká legenda a ikona veškeré moderní hudby.
|
