Osmdesátá léta se v metalové hudbě počínaje thrash metalem nadále prohlubovala do extrémnějších vod a závěr této dekády již patřil subžánrům jako death metal či grindcore. V této době zakládají Dino Cazares a Raymond Herrera ve slunné Kalifornii projekt s názvem Ulceration. O rok později už se dvojice rozrostla o vokalistu Burtona C. Bella, kterého Cazares přetáhl z kapely Hateface a změnil se i název. Blízko zkušebny si členové kapely všimli továrny, která byla střežena muži se zbraněmi…Zrodilo se „Fear Factory“.
První výraznější demonahrávka spatřila světlo světa v roce 1991 a nesla název „Concrete“. Kapela však tehdy nebyla příliš spokojená s producentem Rossem Robinsonem (posléze KoRn, Slipknot, Machine Head nebo Sepultura) a konflikt dospěl až k soudu. Práva na album získal Robinson a oficiálně vyšla demonahrávka až v roce 2002, kdy se původní sestava kapely rozpadla. Práva na písně jako takové si však zachovala kapela. Demonahrávka „Concrete“ i tak splnila účel, neboť údajně po jejím poslechu Max Cavalera ze Sepultury doporučil Roadrunner Records, aby se Fear Factory ujali. Ti nelenili, spojili se s producentem Colinem Richardsonem a začali s ním pracovat od začátku na kompletním albu, které nakonec neslo název „Soul of a New Machine“.
Když se řekne Fear Factory, pravděpodobně se většině posluchačů vybaví „Demanufacture“ nebo „Obsolete“ a nutno říct, že naprosto po právu. „Soul of a New Machine“ se sice k industrial metalu vzdáleně blíží, ale tady se více než jinde projevuje obrovský vliv death metalu a grindcoru. Debutová placka se dá definovat jako dítě Napalm Death a Godflesh, byť s jistými nuancemi, které se v budoucích deskách kapely daleko více projevily a zde se jen nepatrně přihlásily o slovo. Úvodní trojice songů se neztratí ani dnes a deathmetalový duch je protkán celou stopáží. Co se však stalo přelomovým a průkopnickým aspektem na „Soul of a New Machine“, je vokální styl Burtona C. Bella, který dohromady spojil čistý projev s deathmetalovými growly, což je v dnešní nu-metalové či corové tvorbě běžný standard. Navíc co tehdy Bell dokázal obstarat sám, se dnes řeší v rámci kapely většinou dvěma zpěváky.
Z prvotiny lze slyšet náležitá syrovost a agresivita podpořená solidními riffy a výše zmíněným unikátním vokálním projevem. Fear Factory si z demonahrávky do debutu přetáhli hned osm kousků a především druhá polovina alba se nese v hodně grindovém duchu. Celkový počet sedmnácti písní je v závěru desky poněkud repetitivní na poslech a jediná větší různorodost se koná v textové části, neboť témata se linou od protiválečných kousků („Crisis“) přes vztahy („Leechmaster“) až po sériové vrahy („Suffer Age“). Byť se kytarista Dino Cazares nechal slyšet, že se jedná o koncepční album, lyrická roztříštěnost a univerzálnost témat tento výrok lehce narušuje. Cazares se kromě kytary ujal i baskytary a nahrál veškeré party. Tehdejší basák Andrew Shives se angažoval až u živého hraní, ale dlouho u kapely nevydržel.
Fear Factory se každopádně už prvním albem přihlásili o slovo a dali o sobě náležitě vědět. Svým vlastním stylem se zasadili o fúzi death metalu, industrial metalu, thrash metalu a grindcoru. Výrazným příspěvkem diskografie (a metalu vůbec) se stal hlavně vokální styl Burtona C. Bella. Využitelnost samplů, strojově přesná rytmika a vyšperkovaná produkce byly ovšem ještě v plenkách a právě tyto atributy se staly pro kapelu v budoucnu definující. I tak se dá o „Soul of a New Machine“ hovořit jako o solidním debutu s dobrými nápady, který se jen časem potřeboval vybrousit, nažehlit a pořádně vytunit. Pravdou je, že ta surová brutalita, neučesanost a agresivita prvního alba je v lecčems i po těch skoro třiceti letech okouzlující a nastavuje protipól pozdějších vypiplaných desek.
|
