Pokud měla specifická odnož industrial metalu někdy své plodné období, je to bez diskuze první půlka devadesátých let. Kapely jako Nine Inch Nails, Ministry nebo KMFDM vydávaly své nejlepší kousky a nejinak tomu bylo i u Fear Factory. Deska „Demanufacture“ z roku 1995 dosáhla pomyslného vrcholu v tomto subžánru, definovala tvorbu kapely a rozšířila okrajovou metalovou scénu do mainstreamového pole i mimo svůj daný rajón.
Abychom zásadní příspěvek v diskografii skupiny plně zasadili do kontextu, musíme se vrátit o pár let zpátky, kdy Fear Factory vydali svou prvotinu „Soul of a New Machine“. Už tehdy se skupina snažila bořit zaběhlé postupy, experimentovat a vytvořit si novou cestu. Výsledek se však dostavil tak napůl, protože se tehdejší debut ještě úplně nevymanil z konvenčních deathmetalových spárů. Důležitým zvratem se stala spolupráce s hudebníkem a producentem Rhysem Fulberem. Ten byl členem industrial bandy Front Line Assembly, která zrovna podepisovala kontrakt s Roadrunner Records. V té době se zároveň Fear Factory poohlíželi po nezvyklé spolupráci, která by vedla k rozvinutí jejich zvuku a nových možností. Slovo dalo slovo a v roce 1993 vzniklo EP „Fear Is the Mindkiller“ obsahující pět různých remixů ze „Soul of a New Machine“. Tento počin byl tak základním kamenem pro nadcházející album kapely.
„Demanufacture“ je koncepční deska s tématem člověka a stroje. Zásadní inspirací se pro texty i zvuk stal film Terminátor a na výsledku je to citelně znát. Atmosféra desky je totiž elektrizující. Elektronika a samply významně zachycují a podtrhují celou koncepci alba – stroje, chlad, mechanické zvuky…to vše vytváří na „Demanufacture“ až hmatatelně apokalyptickou atmosféru plnou nerovného boje člověka proti stroji. Když jsme u těch strojů, alfou a omegou je spolupráce nohou Raymonda Herrery s pravačkou Dina Cazarese. Strojově přesná rytmika evokující automatizovanou linku a chladnou preciznost je hnacím motorem celého alba. Natriggerované kopáky a dokonalá přesnost ve vysokých tempech nedaly spát nejednomu recenzentovi a začaly se šířit fámy, že bicí party nahrál místo bubeníka Herrery automat. Jaká to ironie osudu, že o necelých dvacet let se tomu na albu „The Industrialist“ skutečně stalo. Rytmická část a vůbec zvuk kytar (a že nakonec řežou jako břitva!) byl jinak velice diskutovaným aspektem na albu. Závěrečný mix tak neobstaral producent Colin Richardson, ale Greg Reely, Rhys Fulber a kapela samotná. Kvůli neustálým změnám v aranžích a hledání zvuku se kapela zpozdila s nahráváním a i když se již tehdy angažovaný nový basák Christian Olde Wolbers účastnil produkce alba, basu ve finále opět nahrál kytarista Dino Cazares. Možná již zde začaly pramenit neshody mezi jednotlivými členy…
Už z prvních okamžiků „Demanufacture“ lze slyšet odlišný přístup a daleko propracovanější produkci. Ty tam jsou dvouminutové jednohubky z debutového alba. Zde se písním dodalo na komplexnosti a větší multižánrovosti. I když se úvod alba nese v těžkotonážním duchu („Self Bias Resistor“ je pětiminutová palba), nelze desce upřít určitý příklon k mainstreamu. Daleko více se zde hraje na melodickou notu („Replica“), a i když je každá píseň vždy opepřená solidní náloží riffů, díky výrazným samplům a přívětivějšímu hlasu Bella (jenž opustil hluboké growly a spíše se přesunul k HC řevu a čistému zpěvu) se Fear Factory často blíží k alternativní fúzi metalu. A to není bráno pejorativně. Kapela se zkrátka odpoutala od deathmetalových kořenů a prorazila si svým vlastním stylem, který je na „Demanufacture“ rámovaný chladně odtažitým industriálním metalovým perfekcionismem. Právě proto na albu tak funguje naléhavý konec v „Pisschrist“ anebo temně melancholická závěrečná balada „A Therapy for Pain“. Coverovou „Dog Day Sunrise“ od skupiny Head of David berme jako jediný slabší moment desky, jež však celkovou koncepci nijak nenarušuje a dodává „Demanufacture“ ještě o kousek rozmanitosti navíc.
Tady prostě není o čem. I po letech se druhé album Fear Factory poslouchá náramně a nelze se ubránit pocitu, že právě tady se kapela zrodila a našla recept na úspěch. Ten tkví v konceptuálním tematickém rukopisu, pramenícím ze sci-fi předloh, dokonalé rytmice, multifunkčního Bellova pěveckého rejstříku a výrazných samplů v luxusně zabalené produkci. V roce 1995 úkaz, dnes zasloužený kult.
|
