11.05.2021
K.K.`S PRIEST
Kapela tří bývalých členů Judas Priest, ikonického ..více

11.05.2021
HELLYEAH
Bubeník Roy Mayorga, který se u této kapely stal ..více

11.05.2021
BORNHOLM
Přestože nad osudem této maďarské paganmetalové ..více

11.05.2021
SOLSTICE
S novým basistou Marcelem Salasem se o slovo hlásí tato ..více

11.05.2021
REIGN OF ATHENA
Zbrusu nová power/thrashmetalová parta ze Springfieldu v ..více

11.05.2021
STEELPREACHER
Němečtí milovníci fantasy a piva se po dvaceti letech ..více






WITCHBOUND - The End Of Paradise
Předem je třeba poděkovat za recenzi. Myslím, ..

THE PRETTY RECKLESS - Death By Rock And Roll
Recenze na Evanescence bude. Je už napsaná a če ..

THE PRETTY RECKLESS - Death By Rock And Roll
Jo, s touhle recenzí se ztotožňuji a jsem rád, ..

MARIUS DANIELSEN´S LEGEND OF VALLEY DOOM PART III.
Já jsem Helloween zmiňoval spíš jako nejbliž ..

EVERMORE - Court Of The Tyrant King
Zvukově hodně slabé, řekl bych že bubny jsou ..

MARIUS DANIELSEN´S LEGEND OF VALLEY DOOM PART III.
Tak já vkládám větší naděje do Eunomie než ..

WITCHBOUND - The End Of Paradise
prostě nedám; debutové album výborné, novinka ..

EVERMORE - Court Of The Tyrant King
Parádní deska...teda mohla být. Zpěvák to ,,z ..

O pistolnické bitvě, která už požrala své vlastní vojáky
O L.A. Guns se tu psalo, když vydali desku, jedna ..

O pistolnické bitvě, která už požrala své vlastní vojáky
...k Pepsimu: L.A.Guns patří k těm nejméně za ..




Za poslední měsíc:
SAXON - Inspirations
3050x

THUNDER - All The Right Noises
2992x

WARRANT - Dog Eat Dog
2813x

WARRANT - Cherry Pie
2567x

Ken HENSLEY - My Book Of Answer
2386x

NEJLEPŠÍ ALBA DRUHÉ DEKÁDY NOVÉHO TISÍCILETÍ PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pagan
1347x





článků celkem: 8372
recenzí: 6899
reportů: 573
rozhovorů: 485













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


Michael MONROE (HANOI ROCKS) - Chci, aby si Hanoi Rocks zachovali svůj odkaz a sílu jména

Pokud jste se dohadovali o pravých pohnutkách, proč Gypa Casina v řadách Hanoi Rocks kdysi nahradil dnes už dávno zesnulý ikonický bubeník Nicholas "Razzle" Dingley nebo kde se vzal úderný název této finské průkopnická kapely, přinesl minulý díl obsáhlého rozhovoru se zpěvákem Michaelem Monroem jistě dostatečné a fundované odpovědi. Tady je třetí a poslední pokračování tohoto povídání, které nás zavede i na Monroeovu sólovou kariéru a dá i odpověď na to, jak to v budoucnu bude s comebackem Hanoi Rocks, po kterém řada fanoušků této legendy stále volá. Dámy a pánové, zde je Mr. Monroe pro Metal Forever naposledy...

Ještě se vraťtme naposledy na začátek osmdesátých let. Proč ses rozhodl opustit rodné Finsko a zamířit do Londýna a pak do Ameriky?
To bylo už v roce 1980. S Hanoi Rocks jsme se přestěhovali do Stockholmu a pak někdy mezi lety 1981 a 1982 jsme začali hrát i v Anglii. V roce 1982 jsme se přesunuli do Londýna úplně, do té doby jsme tam pouze přespávali po hotelích. Pak jsme ale našli naši základnu v Londýně, až do té nehody. o níž jsme už mluvili (při které v autě Vince Neila zemřel bubeník Razzle, pozn. aut.), po které jsme se rozpadli.

Pevně ukotveni v Londýně jste vydali desku "Back To Mystery City", která měla velký úspěch a byla vaší vstupenkou do velkého světa. Co je podle tebe na ní tak speciálního?
Tahle deska nás opravdu bavila, užívali jsme si to po celou dobu nahrávání. Původně jsme chtěli jako producenta Iana Huntera z Mott The Hoople, ale toho to až tolik nezajímalo. Dokonce jsme se ptali i Prince, protože jsem si myslel, že by bylo cool, kdyby nám producenta dělal zrovna on, ale ten nás odmítnul, že prý nedělá na ničem s bílýma klukama. Říkal jsem si, jestli mu teda vadí i bílý holky (smích). Asi proti nám něco měl. Nakonec nám dělal producenta Dale “Buffin” Griffin, bubeník z Mott The Hoople, a s ním ještě Pete Overend Watts taky z Mott The Hoople, což bylo skvělé, protože jsme byli jejich fanoušci. V té době jsem začal sám skládat písničky. Dost jsem se naučil od Andyho, který byl dobrý textař, ale hodně mě inspiroval třeba Stiv Bators (zesnulý frontman Dead Boys a Lords Of The New Church, pozn. aut.). Už jsem se dost podílel na aražních a textech a na "Back To The Mystery City" bylo i pár mých věcí. Od Stiva jsem se dost naučil i co se týče zpěvu, jak do skladby dostaneš vlastní osobitost. Vezmi si "Until I Get You". Když si uvědomíš, o čem vlastně zpíváš, tak na to pořád myslíš, dokud prostě nezačneš brečet. Já pláču vždycky, když ji zpívám. Asi proto, že jsem i jednou v životě zažil situaci, která svým charakterem dost vystihovala téma té písničky. Zajímavé je, že si můžeš všimnout, že tempo písničky postupně zrychluje, je to sice docela nezřetelné, ale slyšet to tam je. Je to záležitost Razzleho a Samiho a skladbě to dodává na intenzitě. A v tomhle bylo kouzlo Hanoi Rocks. My jsme nepoužívali tunery nebo click tracky, prostě jsme jen hráli. A co se týče tohohle alba, tak si nemyslím, že je nejlepší, pro mě je nejlepší "Two Steps From The Move", protože tam jsou všechny písničky skutečně dobré. Na "Back To Mystery City" je jedna nebo dvě věci, které pravidelně přeskakuju, jako třeba "Lick Summer Love", kterou nemám rád, podle mě má prostě blbý text. Pak je to "Sailing Down The Tears". Ta je sice v pořádku, jen ji nemám moc rád. "Two Steps From The Move" je pro mě album, kde vím, že nebudu přeskakovat nic. Samozřejmě naše desky poslouchám všechny, ale tohle je moje top.

Právě pro "Two Steps From The Move" jste podepsali velký kontrakt s CBS. Věřili jste, že budete úspěšní po celém světě?
Bylo to hodně pravděpodobné. My jsme si prostě pevně věřili a cítili jsme, že jsme jedna z nejlepších skupin na světě. Navíc po tom, co se proslavili Guns N`Roses, mě to utvrdilo v tom, že jsme byli těsně před prahem světové slávy. Populární jsme na to byli dost, ale bohužel došlo k té nehodě a rozpadu. Samozřejmě to nebylo zaručené, ale bylo to podle mě dost možné. Bohužel nám to nebylo souzeno, osud pro nás měl jiné plány. Ale to nikdy nevíš… To samé New York Dolls, každý si myslel, že se dostanou až na špičku, ale pak je předehnali Kiss a Aerosmith a Dolls se sami zničili. Ale měli na to dostatečnou reputaci, fanoušky, svůj kult, a my jsme jim byli docela podobní. I když Dolls byli spíše hudbou do klubu, tak do pěti tisíc lidí. To my jsme mohli vyprodávat klidně stadióny a stále bychom zněli skvěle. Ale neber to tak, že si stěžuju. To rozhodně ne, s minulostí nepohneš. Jen jsem chtěl říct, že na Hanoi jsem dost pyšný. Nikdy jsme se nezaprodali kvůli prachům, vždycky jsme to dělali pro tu hudbu, a nikdy jsme se nezkoušeli procpat nějakou zkratkou ke slávě. Já jsem za to rád. Můžu tak klidně spát a dívat se do zrcadla s čistým svědomím, protože vím, že jsem nikdy nepodváděl.

Když Hanoi Rocks skončili, ty ses rozhodl zůstat v Americe. Byl začátek tvé sólové kariéry lehčí kvůli tomu, že jsi byl bývalý frontman Hanoi Rocks?
Ne zcela. Možná, kdybychom ve Státech s Hanoi Rocks koncertovali o něco déle, jako předkapela pro někoho většího, tak bychom si okolo sebe zvládli vypracovat nějakou větší fanouškovskou základnu, ale takhle jsem ve skutečnosti začínal od píky. Sólový umělec Michael Monroe. Tak jsem se upsal PolyGram Records, a byl jsem ve stejné pozici jako Hanoi na konci. Naše jméno bylo považované za ikonu hlavně v L.A., kde byla hlavní základna hairmetalistů, k čemuž jsem já neměl úplně blízko. Přijde mi, že spousta těchhle skupin to nemyslela vážně, byli to pozéři, kteří si mysleli, že je všechno jen o chlastu, drogách a ženských, což je podle mě hrozné klišé. U Hanoi Rocks to bylo víc o hudbě, a měli jsme víc punkový přístup. Cítili jsme se trošku jako pouliční gang pobudů, my proti celému světu. I proto jsem se k hair metalu nikdy nehlásil, pro mě to bylo trošku zahanbující.

Ale deska "Not Fakin` It" přece jen měla úspěch v největších dobách hairmetalové slávy, když ses pravidelně objevoval i na MTV. Proč jsi po ní sólovou kariéru přerušil?
To se musíme vrátit k problému s PolyGramem. Tam jsem byl v dobré pozici, ale pak jsem se s nima trochu nepohodl. "Not Fakin`It" byla na dobré cestě, mohly se jí prodat miliony, ale oni tomu udělali tak blbou reklamu na MTV, kde hlásali, že Michael Monroe, mozek Hanoi Rocks, je zpátky na scéně. Hanoi Rocks ale neměli žádný mozek, co by za tím vším stál. Takže jsem jim to řekl, a oni se strašně divili, že se mi to nelíbí. Bodejť, když tam svým způsobem byly lživé informace. Možná ti to nepřijde důležité, ale já jsem chtěl, aby lidi věděli, že to nebylo vypočítavé rozhodnutí kvůli slávě nebo penězům. Každopádně jsem si říkal, že by tu reklamu mohli udělat jinou. Oni místo toho radši moji desku potopili a všechno to nechali umřít. Proto se to tolik neprodávalo, protože to bylo regulérně sabotované nahrávací společností.

Místo toho jsi byl součástí projektu Jerusalem Slim s kytaristou od Billyho Idola Stevem Stevensem. Tato spolupráce ale nedopadla podle tvých představ, že?
Ceý ten projekt byl od začátku špatně a šel brzy do sraček. Já jsem chtěl, aby nám desku produkoval Little Steven, což PolyGram nedovolili a dali nám Michaela Wagenera, který produkoval heavy metal a vůbec nepochopil, co chceme. Udělal to prostě špatně. A já i Stevens jsme už takhle nepotřebovali moc povzbuzovat k tomu, abychom to ukončili a rozešli se. On je talentovaný muzikant, ale má úplně jiný styl než já. Udělali jsme nějaké písničky a dema, kde hrál tak, jak jsem to myslel, ale pak jsme byli ve studiu, v L.A., kde jsme měli nahrávat kytary. On rozpoutal naprosté kytarové peklo, které celou desku zničilo a sebralo jí to duši. Nejprve tam s námi na basu hrál i Sami Yaffa, ale pak ho Stevens místy začal vystříhávat, dával tam někoho jiného, čímž také vytvořil nudnou, stereotypní a klišé nahrávku. PolyGram to ale chtěli vydat co nejdřív, protože ta nahrávka je už stála sedm set tisíc dolarů. Já to zastavil, ale byli jsme v L.A., já tam neměl svého A&R manažera a tak jsem spadl do dluhů. Byla to pro mě noční můra! Naštěstí to vyšlo pod názvem Jerusalem Slim (slangový výraz pro Ježíše, pozn. aut.), na což přišel Sami Yaffa. Kdyby to vyšlo pod mým jménem, tak by mi to asi zničilo kariéru. Ale i tak mi ta deska dost posrala život. Dlužil jsem za ní firmě velkou částku peněz, dohromady milion dolarů, takže to vypadalo, že celý život budu muset makat a nevydělávat ani cent. Pak zmizel i Stevens a já zjistil, že v té době už hrál s Vincem Neilem (tím samým Neilem, který zavinil smrt Razzleho, pozn. aut.)... Chápeš to? Věděl, jsem, kurva, že od PolyGramu musím vypadnout. To mi zabralo asi tak rok... Pak se do celé věci obul můj právník. Zavolal mi, že mě propustili a já byl najednou volný. “Jupí! Jupí!”, znělo mi v hlavě. Zavolal jsem Little Stevenovi, celou desku předělal, konečně vydal, čímž jsem se zbavil toho dluhu. Druhý den jsem byl už volný člověk.

To Demolition 23, tvůj další projekt z roku 1994, už bylo trochu jiné kafe...
Přesně! Na tom jsem znovu dělal se Samim Yaffou, na kytaru s námi hrál Jay Hening a na bicí Jimmy Clarke. Super skupina, super album! Mělo to potenciál, hlavně proto, že to mělo takový punkový styl ještě před Green Day. Bohužel měl Hening problémy s drogami a potom s policií. V tu nejhorší možnou dobu. (Hening, bývalý kytarista kapely Star Star, po dlouhé závislosti na drogách spáchal v dubnu 1997 sebevraždu, pozn. aut.) My jsme ho museli nahradit Nasty Suicidem, a pak jsme jezdili po Evropě a Japonsku. Najednou se Nasty rozhodl, že přestane hrát. my jsme za něj ani nehledali náhradu a rozpadli jsme se. V té době jsem se také rozhodl, že New York a Amerika už pro mě není. Londýn bylo pro mě takové smutné místo, takže jsem se rozhodl vrátit se do Finska, někam na venkov, uprostřed ničeho.

Ještě se vrátím k tvému působení v Americe, kde jsi hostoval i na slavném albu "Use Your Illusion I." od Guns N`Roses a pak i na jejich albu coververzí "The Spaghetti Incident?". Byl to nápad Axla Rose, který vždy tvrdil, že jsi byl jeho velkým idolem?
Jo jo, pozval mě Axl, jsme docela kamarádi. Chtěli, abych hrál na saxofon a harmoniku v "Bad Obsession". Taky jsme si s Axlem dali duet na albu "The Spaghetti Incident?", kde jsme si mysleli, že bychom jej věnovali Stivovi Batorsovi (zemřel v roce 1990 při autonehodě v Paříži, pozn. aut.), jakožto vzpomínku na něj. Ani mě nenapadlo si za to vzít nějaké peníze. Jediné, co jsem chtěl, aby správně napsali moje jméno (smích). Myslím si, že místy zníme jako Stiv. Ten duet byl výborný. Byl to Axlův nápad a já z toho měl hroznou radost. Já mám rád všechny kluky z Guns N`Roses, za ty roky se stali příjemnějšími lidmi a nezpychli. Jsem rád, že zase existují a přestože je často lidi zařazují k hair metalu, mají dost punkových vlivů a to mají právě od Hanoi Rocks. Hrají to ale vlastním způsobem, trošku tvrdším, prostě to má ten správný drajv. A díky nim vypadají ty hairmetalové kapely jako klauni. Díky bohu třeba za Foo Fighters, prostě všechny pravé rock`n`rollové kapely…

Ještě k dalšímu hostování. Nedávno jsme dělali rozhovor s Kory Clarkem z Warrior Soul a ten řekl, že když jsi pomáhal s albem "Chill Pill", tak sis řekl za hraní na saxofon jen o pizzu a pivo, je to pravda?
Áááá, Kory. Za pivo a pizzu? Jo, to zní pravděpodobně. Já žádné peníze moc nechci. Teď už teda skoro nepiju, ale tehdy jsem si ještě nějaké pivo dal. Hrál jsem třeba na saxofon v "Ha Ha Ha" nebo na harmoniku v "High Road". Právě "High Road" byla první písnička, kterou jsem nahrál na první pokus, aniž bych ji předtím slyšel. Byl jsem ve studiu a Kory mi ukázal sloku bez textu, intra a sóla a poprosil mě, abych to nějak zahrál. Tak dohraju a říkám, že můžeme a on, že už je to hotové. Prý to tajně nahrávali a že to zní úžasně. Pustili mi to a já říkal: Ty jo, to fakt není špatné, takže na tohle jsem hrdý. Každopádně Kory je skvělý frontman, mám ho moc rád. Je podle mě někde na úrovni Alice Coopera, Stiva Batorsem, Iggyho Popa nebo dokonce Jima Morrisona. Celkově Warrior Soul jsou jako když zkřížíš Williama Burroughse, první album Black Sabbath a Sex Pistols. Jsou super, hlavně první čtyři alba.

Říkal jsi, že ses v devadesátých letech vrátil do Finska. Byl to krok ke znovusjednocení Hanoi Rocks?
Ne úplně. V zimě 1996 jsem seděl v malé chajdě uprostřed finských lesů a spolu s mojí tehdejší ženou Jude Wilder psal album "Peace Of Mind". Dělal jsem s ní o pár let později i" Life Gets You Dirty" a nakonec i "Whatcha Want". V roce 2000 jsem se ale setkal s McCoyem, který se taky vrátil do Finska. Tehdy měl problémy, protože spadl z balónu, léčil se. Byl na vozíku, doktoři říkali že už nikdy nebude chodit, což nakonec naštěstí tak nedopadlo. Jude pak v roce 2001 zemřela a já s McCoyem jsme si říkali, že bychom mohli dát nějaké album dohromady, ale ne jako Hanoi Rocks.

Nakonec z toho ale Hanoi Rocks byli...
Já to jméno původně nechtěl použít, protože jsem myslel, že to bude spíš reunion nás dvou. Jakýsi projekt McCoy/Monroe. Každopádně jsme měli ještě nějaké nápady z doby, než jsme se rozpadli a já měl nějaké nové věci, které jsem třeba nevydal na "Whatcha Want". Tak jsem vzal těch pět nejlepších s tím, že by tak bylo naše společné album o dost silnější. Ale ještě než k tomu došlo, musel jsem dodělat právě "Whatcha Want", které jsem dlužil německé firmě SPV. Nbyla to lehká práce. Bohužel se opět vyskytlo pár blbců v managementu, kteří tu desku trochu posrali a první verze, vydaná ve Finsku a Japonsku, byla zmixovaná beze mě, protože nás poslali na turné do Anglie a dodělávali to beze mě. To mě sere dodnes. Pak jsme to sice předělali, vyšlo to v Americe a v Evropě, ale i tak, ta verze pro Japonsko a Finsko nebyla dpbrá. A první dojem podruhé neuděláš. Ale v té době jsem byl ze smrti ženy tak zdeptaný, že mě až tenhle byznys tolik nezajímal. Je ohromující, kolik blbců je v téhle branži, kteří toho už tolik posrali a hlavně kvůli prachům. Jako Hanoi Rocks jsme pak vydali tři alba a myslím si, že poslední "Street Poetry" mělo nejlepší sestavu. Ale pak jsme se dostali do situace, kdy to kvůli Andyho chování přestávala být sranda. Měl k tomu takový přístup, že bez něj bychom nebyli nic. Takže jsme to radši ukončili, udělali jsme nějaké koncerty na rozloučenou. Byli jsme v Japonsku, Británii a nakonec i v Helsinkách, kde jsme to kdysi všechno odstartovali.

Byl jsi rozhodnutý po druhém konci Hanoi Rocks, že se vrátíš k sólové kariéře?
Ano, chtěl jsem se k ní vrátit. Znovu jsem narazil na Samiho Yaffu, když v roce 2009 přijel s New York Dolls hrát do Finska. Tenkrát mi řekl, že by se mnou chtěl zase hrát, tak jsem si uvědomil, že už mám půlku kapely. Přidal se ještě Ginger z The Wildhearts, Steve Conte a Karl Rockfist. A tak to zůstalo, i když po desce "Sensory Overdrive" jsme vyměnili Gingera za Dregena z Backyard Babies a v 2013 Dregena za Riche Jonese. Ne proto, že bychom se nepohodli, oni prostě měli hodně jiné práce. A Jones nám kdysi dělal grafiku na albech a na merchi, byl to náš fanoušek a ještě k tomu je to skvělý chlápek, muzikant i textař. V roce 2015 se k nám přidal, a od té doby máme stále větší a větší úspěch. Minulé léto jsme měli být na turné, ale vrazil do toho covid, takže se něco zrušilo, něco protáhlo, ale doufáme, že už zase brzy budeme moct šířit naši slávu (smích).

Závěrečná otázka se přímo nabízí a je touhou spousty fanoušků. Dá se očekávat, že se ještě někdy vrátí Hanoi Rocks s tebou, Andym McCoyem, Nastym Suicidem a Samim Yaffou?
Ne! Hlavně proto, že chci zachovat ten odkaz a zvuk jména, jaké jsme s Hanoi Rocks měli. Připouštím, že kdyby šlo o jen o akci ze srandy, tak možná ano, ale asi už ne s Andym. A také by na světě měla být alespoň jedna kapela, která se několikrát po svém rozpadu nedala dohromady kvůli penězům, protože takových je spousta. Hodně kapel to dělá a lákají lidi na comebackové turné a pak takové ty "vážně poslední akce" na rozloučenou. Nechci teď nikoho jmenovat, protože všichni víme, o koho jde. Podle mě je to podvádění fanoušků, kteří chtějí vidět tvou poslední show a když to potom uděláš o rok později znovu, ehhh… Podle mě je to lakomství, podvádění a je to na hovno. Chci, aby si Hanoi Rocks zachovali svůj odkaz a sílu jména, na které jsem hrdý. To si za žádné peníze na světě nekoupíš, to si musíš zasloužit...

Pepsi Stone             


www.michaelmonroe.com

YouTube ukázka - Michael Monroe - Dead, Jail Or Rock N`Roll

Související články Hanoi Rocks

Související články Michael Monroe

Foto: archiv umělce


Autor děkuje za spolupráci Tondovi Táborskému


Vydáno: 03.01.2021
Přečteno: 386x




K článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.


 
Metalforever.info © 2006 - 2021     RSS - články

stránka byla načtena za 0.36948 sekund.