Je pravděpodobně málo kapel, které vzešly z kalifornské hairmetalové líhně osmdesátých let a mají tak pestrou tvorbu a barvitou historii jako Warrant. Přestože tahle kapela byla řazena až ke třetí vlně zmíněného stylu a svou diskografii načala v roce 1989, její kořeny sahají mnohem dál. A stejně, jako byly komplikované její začátky, byla roztodivná i její pozdější tvorba, ve které se Warrant naprosto vzdálili do svých kořenů a řadu let se nechali vláčet módními trendy, aby se pak znovu nadechli a podstoupili očistný proces. Bohužel u toho nebyl a nikdy už být nemůže jejich charismatický frontman a jasné rozpoznávací znamení kapely, zpěvák Jani Lane. Zmožený hektolitry alkoholu a ztrápený věčně nešťastnými láskami, uzavřel svou životní pouť před deseti lety, kdy se pro něho stala osudná kombinace alkoholu a utišujících prášků. Pojďme si tedy při tomto smutném výročí připomenout nejen jeho nesmazatelný vklad, který do tvorby Warrant přinesl, ale i kapelu samotnou.
Ač se to může řadě fanoušků zdát podivné, nebyl Jani Lane zakládajícím členem kapely a v době, kdy do ní nastupoval, nebyl ani jejím zpěvákem. Funkci frontmana zastával od roku 1984 Adam Shore, který spolu s dalšími zakládajícími členy, kytaristou Ericem Turnerem a basistou Jerrym Dixonem, dával dohromady původní repertoár, jenž byl však po Laneově příchodu zcela smeten ze stolu. Po Shorem tak zůstal pouze jediný příspěvek, a tím je jeho drobný vklad do skladby „Thin Disguise“, původně zamýšlené pro druhé album „Cherry Pie“, odkud ale byl nemilosrdně vyřazen. Shore v řadách Warrant vydržel přes dva roky, poté spolu s bubeníkem Maxem Asherem odešel, aby si založil krátkodechou a z hlediska historie rockové hudby zcela nevýznamnou kapelu Hot Wheelz. To byla chvilka, kdy se Turner a Dixon setkávají s Janim Lanem. Nejprve jej posadili na bubenickou stoličku, po pár zkouškách, na kterých se ukázalo, že Lane je mnohem lepším zpěvákem než bubeníkem, ho vystřídal Steven Sweet. Posledním do party byl sólový kytarista Joey Allen, který v roce 1987 nahradil původní člena Joshe Lewise a sestava, jež měla zanedlouho pobláznit miliony fanoušků, byla na světě.
Začalo se pracovat od píky, protože Lane byl nejen výtečný zpěvák, ale i znamenitý skladatel, a proto se Turner s Dixonem rozhodli zahodit všechny staré skladby a pustit se pod Janiho taktovkou do nových. Jedna z prvních věcí („Down Boys“) se stala během roku 1988 novou hymnou na Sunset Stripu, což bylo tehdy hlavní světové místo rockového průmyslu. Tato skladba zazněla jako startovní výstřel pro pohlaváry z firmy Columbia, kteří okamžitě Warrant draftovali a podepsali s nimi smlouvu na tři desky. Proto kapela na konci léta 1988 mířila do studia se slovutným producentem Beau Hillem, který dostal za úkol z kapely udělat další Poison. To se mu alespoň na debutu „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“ částečně podařilo, ovšem ani tato tendence nemohla zastřít fakt, že kapela má vlastní tvář, která ji v mnohém odlišuje od tvorby Breta Michaelse, C.C. DeVilla a spol., a spíše ukazuje ke kořenům, které leží u Aerosmith, Eagles, Queen či The Beatles. A to i přesto, že „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“ má silný akcent Sunset Stripu druhé poloviny devadesátých let a navíc kapela na sebe v obalu upozornila i výraznou glamovou vizáží, jež byla v té době nezbytností.
„Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“ je silná deska, přestože trpí jistou nevyrovnaností a faktem, že Jani Lane své skladby psal leckdy skutečně jako produkt doby. Tento debut obsahuje čtyři velké hity, které Warrant katapultovaly mezi losangeleskou rockovou smetánku. Je tu pilotní singl „Down Boys“, který však velkou díru do světa neudělal. Velké věci se začaly dít o něco později a to ve chvíli, kdy firma vypustila do světa druhý singl, výtečnou baladu „Heaven“. Ta vylétla do hitparád na přelomu července a srpna 1989 a z Warrant udělala hvězdy. „Tuto skladbu jsem měl napsanou už dávno, hrál jsem ji se Stevenem Sweetem už v naší staré kapele Plain Jane,“ řekl později o prvním hitu Warrant Jani Lane. Obří úspěch „Heaven“ v následujících měsících podpořily rázná „Big Talk“ a romanticky znějící „Sometimes She Cries“ (v klipu k této skladbě hraje herečka Josie Bissett, budoucí hvězda seriálu Melrose Place). Zbytek skladeb z debutu sice stojí ve stínu těchto čtyř kompozic, ovšem některé z nich, přestože trochu zapadly prachem času, stále stojí minimálně za poslech.
Mezi ně patří rozhodně "Ridin` High“ a „Cold Sweat“, jež ukazují, jaký kus Warrant ušli od dob, kdy se marně pokoušeli napodobovat (ještě v dobách se Shorem) Poison či Mötley Crüe, a že jejich hudba může být v budoucích letech i trochu o něčem jiném, než jen o hollywoodském pozlátku. K tomu měly docela blízko i „So Damn Pretty (Should Be Against The Law)“ či „In The Sticks“, i ony předkládaly výbornou Laneho práci s melodiemi a citem pro detail. Jedinými dvěma slabšími položkami tak zůstávají úvodní „32 Pennies“ (jako jeden vůbec z nejhorších otevíráků hairmetalových desek té doby) a (skoro)titulní „D.R.F.S.R.“. Díky nim je „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“ trochu horší deskou, než na kterou Warrant v té době měli. Konkurence ze Sunset Stripu však mohla sledovat, jak z tamních klubů a sdílených pódií povstávají nové hvězdy.
Přestože radost z alba, které se dralo hitparádami směrem k vrcholu (v oficiálním americkém žebříčku obsadilo skvělé desáté místo), trochu pokazil fakt, že se Jani Lane v době vydání nervově zhroutil, když našel svou přítelkyni v posteli se svým nejlepším kamarádem, bylo jasné, že tuhle kapelu ještě může čekat velká budoucnost. Byl konec osmdesátých let, všechno bylo zářivé, zalité sluncem a tomu, že by se měly od severu přiřítit temné mraky, nenasvědčovalo zatím vůbec nic…
|
