Warrant rozjeli na konci devadesátých let personální kolotoč, zároveň se pomalu ale jistě vraceli ke své původní hudbě, poté, co zejména ostře experimentální a nevydařené album „Belly To Belly“ sklidilo ostrou kritiku jak z řad fanoušků, tak od kritiky. Zejména pro ústřední tvůrčí mozek, zpěváka Janiho Lanea, to nebyla úplně jednoduchá situace, protože to byl právě on, kdo kormidlo kapely otočil od původního hair metalu do vod alternativního rocku, v němž se vyprofiloval i coby textař, odmítající už zpívat o lásce, sexu a třešňových koláčích. Lane za léta zvážněl, prožil několik milostných zklamání, které jej vždy spolehlivě zdecimovala, několik pádů na hubu i ostrých rozčarování z vývoje na hudební scéně, což se snažil léčit kvanty alkoholu, nevědom toho, že se začíná roztáčet osudová spirála. Zatím však stál ještě pevně na zemi a byl odhodlaný světu dokázat, že právě on je zázračné dítě kalifornské scény osmdesátých let a jedním z nejvýraznějších a nejcharismatičtějších hudebníků.
S Warrant se po desce „Belly To Belly“ rozloučil nejprve bubeník Bobby Borg a po něm i kytarista Rick Steier, ale nakonec nevydrželi ani jejich náhradníci, bubeník Vikki Foxx a kytarista Keri Kelli. Pro kompilační album „Greatest And Latest“, představující staré skladby v novém kabátku, dokonce za bicí soupravu pod pseudonymem Mitch Dynamite usedl sám Jani Lane. Situace se trochu vytříbila na konci roku 2000 (poté co otazník dokonce visel i nad postem kytaristy Erica Turnera), kdy sestavu posílil bubeník Mike Fassano a někdejší spoluhráč Paula Gilberta z Mr. Big, kytarista Billy Morris. Jenže Warrant byli bez smlouvy a znovu to s nimi nevypadalo růžově. Hudební scéna se znovu změnila. Najednou se začaly znovu vracet staré kapely, které kdysi udávaly tón Sunset Stripu, tudíž i zbytku rockového světa a na společné cesty vyráželi Poison, Slaughter, Kix, Great White, Firehouse, Ratt a… Warrant. Na akcích „Rock Never Stops“ však nikdo už nebyl zvědavý na podobné experimenty, které Warrant předvedli na „Ultraphobic“ a zejména na „Belly To Belly“, a tak se kapela vrátila ke svému dávnému soundu. Jen se čekalo na novou desku, která by tento trend potvrdila.
Ta se nakonec ukázala v červnu 2001, ale přinesla mírné zklamání. V drtivé většině kolekce „Under The Influence“ nabízela převzaté skladby, které sice stylově seděly ke starým Warrant, ovšem až tak úplně nevypovídaly o tom, že by se kapela chtěla vrátit k hymnám typu „Cherry Pie“. Tomu sice napovídal výběr interpretů, do jejichž repertoáru se sáhlo, ale přece jen Warrant byli vždy velmi plodnou, charakteristickou a zčásti i inovativní kapelou, takže sbírka coververzí po pětiletém albovém půstu byla jen chabou náplastí. Nic naplat, že se zde přehrály hity kapel jako Aerosmith, Thin Lizzy, AC/DC, Nazareth, Cheap Trick či Michaela Monroea, když se čekalo na potvrzení formy, kterou kapela demonstrovala na turné „Rock Never Stops“. Tím, že Warrant byli bez smlouvy, nahrávání desky bylo velmi nízkorozpočtové a album se do světa podívalo pouze skrz vlastní značku Downboys Records či přes malou firmičku Perris Records. To už byl totální underground…
Stylově i výběrem skladeb je zde všechno v pořádku. Horší je to však se zvukem a vlastně i samotným výkonem Janiho Lanea, který v řadě skladeb působí unaveným dojmem a v „Down Payment Blues“ dokonce své pěvecké místo přepouští nevýraznému Billymu Morrisovi, jenž sice měl podobný projev jako svého času legendární Bon Scott, ale pro potřeby Warrant vyplodil zcela bezvýznamnou věc. Deska proto zní spíše jako lepší demo než jako reprezentativní kolekce kdysi tak slavné kapely. Situaci nakonec trochu zachraňují dvě nové autorské skladby, umístěné na samém konci nahrávky. Lane sice v „Sub Human“ zase trochu zalovil v alternativních vodách, ale jeho styl je už poněkud umírněnější než na „Belly To Belly“ a spojuje dvě někdejší tváře. Přesto se jedná o méně výraznou a nehitovou věc. Pravý opak druhé novinky, zářivé „Face“, kterou Lane napsal spolu s bývalým kytaristou Kerim Kellim. Ta se stylově vrací do nejslavnějších dob kapely a znovu nechává vyznít typický laneovský rukopis. Jako kdyby tato skladba chtěla naznačit, že by se v budoucnu mohly ještě odehrát větší věci…
K tomu ale nakonec nedošlo. Přestože letní turné po boku Poison bylo velmi úspěšné, muselo být zkráceno kvůli zranění basisty Poison Bobbyho Dalla. Neboť „Under The Influence“ znovu propadlo (či spíše se k fanouškům vůbec nedostalo), byl to čas, kdy Jani Lane vycítil, že by mohl znovu nastartovat vlastní kariéru. „Chtěl bych se vrátit k projektu „Jabberwocky“,“ řekl tehdy Lane a narážel na tvorbu, kterou rozjel už v roce 1993, tedy v době, kdy Warrant po albu „Dog Eat Dog“ poprvé opustil. Místo toho však v létě 2003 vyšlo album „Back Down To One“, které dal dohromady s kytaristou Kerim Kellim. Na tomto velmi slušném albu se pokusil vrátit do slavných dnů Warrant, přestože už z tvorby nedokázal odstranit alternativní nádech, který se za devadesátá léta stal jeho součástí.
V roce 2004 došlo k výbuchu. Bylo oznámeno, že Jani Lane opustil Warrant. Po vydání „Back Down To One“ už bylo jasné, že Lane své problémy s alkoholem přestává zvládat a když k němu přidal ještě drogy, musel, na naléhání rodiny podstoupit strastiplnou léčbu. Když se pak vrátil k normálnímu životu, Warrant se změnili k nepoznání. Z kapely zmizel kytarista Billy Morris, bubeník Mike Fassano i jeho krátkodobý náhradník Kevin Phares. Místo nich už ve zkušebně čekali dva navrátilci ze slavných dnů – Joey Allen a Steven Sweet. Ovšem s jasnou podmínkou. Budou v kapele pokračovat… ovšem už bez Lanea. Ruce od zpěváka nakonec dali pryč i Eric Turner a Jerry Dixon.
|
