Člověk občas potřebuje bleskově doplnit energii. Místo banánů, ovesných vloček, či čočky by šlo klidně použít nové album švédských melodeathařů The Unguided. První pokus se zpěvákem (a kytaristou) Jonathanem Thorpenbergerem řada fanoušků příliš nevstřebala, ten aktuální pod titulem „Father Shadow“ má našlápnuto podobně. Důvodem je metoda navrch huj a vespod… nic moc. Na to, aby okřídlené rčení zaznělo v plné palbě, je přece jen nová deska zpracována technicky velmi zdařile a motivů, které mají šanci uvíznout v hlavách posluchačů, kteří chtějí víc, než jen aby hyperaktivně lítali na adrenalinových vlnách, se taky pár najde. Energie skladeb vletí do žil a do hlavy raketovým způsobem, ale postupně vylézá na povrch, že skladatelská matrice pestrý pelmel základních ingrediencí využívá v rámci alba velmi podobným způsobem, takže ta chuť, co v úvodní „Childhood´s End“ strašně rychle chytne za uši, po téměř hodinovém omílání a rozmělňování už působí docela průhledně.
Přitom čistý Jonathanův hlas zní povětšinou velmi příjemně a s agresivně uštěkaným a uchraptěným řevem Richarda Sjunessona vytváří docela přitažlivý kontrast, postupně však touhle kouzlo vyprchává. Rej syntezátorů a akčních kytar, či dynamická snaha o takřka neustálý vír událostí je velice natlakovaná, ovšem vzhledem k tomu, že jde o dominantní prvek (byť z něj The Unguided sem tam uhnou, netrvá příliš dlouho, než na něj zase naskočí), je postupem doby docela únavný a asi nejsilněji přispívá k rezultátu, že cílem The Unguided je udělat pořádný humbuk, ve kterém se všechno ostatní ztratí a dezorientovaný a energií rozdrcený posluchač už ani zásadnější obsah hledat nebude. A tak je za reprezentativní vzorek alba možné sáhnout prakticky po čemkoliv, každá ze skladeb prozradí o desce vše podstatné a je jen na vás, jestli máte chuť v podobných variacích strávit s kapelou celou hodinu.
Přiznávám, že první kolo s „Father Shadow“ bylo velmi intenzivní a chutné. Jenže s každým dalším ta původní mocná síla slábla a uvadala. Hra na efekt vychází kapele stoprocentně, může s vámi zatočit velice divoce. Jenže to jsme jen na povrchu a při cestě do větší hloubky najednou hrozí vzduchoprázdno. A jakýmsi varováním je i fakt, že po divoké „Childhood´s End“ nejvíc zachutná závěrečná „Jack Of Diamonds“, což je jedna hned ze tří vzpomínek na albu na působení půlky kapely v Sonic Syndicate.
|
