Když po obdržení zlaté desky za „Obsolete“ začala kapela fasovat čím dál lukrativnější spoty na festivalech a rozjela vlastní turné, bylo jen otázkou času, kdy členové opět spojí síly na další materiál. Nová deska „Digimortal“ měla za cíl jediné: dokončit trilogii. Po „Demanufacture“ a „Obsolete“ se tedy v „Digimortal“ stává z člověka stroj.
Rozjetý business plán a metalové podnebí konce 90. let způsobilo pro čtvrtou řadovou desku Fear Factory menší obměnu. Ambiciózní skladatelské postupy a rozmáchlé epické skladby dostaly dovolenou, „Digimortal“ daleko více zhušťuje a zjednodušuje písničkovou strukturu a vypomáhá si při tom svým know-how a trademarky v podobě kulometné rytmiky a samplů. Tento tandem tvoří jádro všech skladeb a společně s touhou o hitové refrény a melodiku vytváří variaci na minulá alba tíhnoucí k mainstreamu. Čili něco, co se tehdy skalním fanouškům příliš nepozdávalo.
Přitom minimálně první půlka desky není vůbec špatná. Prim hraje výborný Bellův projev, který už nikdy nezopakoval tak sebejistou prezentaci spojenou s dokonalou mixáží vokálů. Titulka nebo singl „Linchpin“ mají stadiónové refrény a silné melodické party. Vražedné kytary a rytmika ve vysokém tempu již není alfou a omegou každé písně, naopak ustupují do pozadí a zastávají podpůrnou roli, příjemně dotvářející celek tvořený mechanickými samply. I tak se úvodní „What Will Become?“, „No One“ nebo „Acres of Skin“ můžou pochlubit slušně zkomponovanými riffy s klasicky škrkajícím Cazaresovým éčkem.
Zlom přichází s netradiční „Invisible Wounds (Dark Bodies)“, jež se v půlce překlopí do tradičního houpavého riffu s vyřvaným vokálem a především kontroverzní „Back the Fuck Up“ s hostujícím rapperem B-Real z hiphopové bandy Cypress Hill. Fear Factory se najednou z průkopníků nové metalové fúze stávají tendenční kapelou, která hbitě zareagovala na nu metalovou smršť na přelomu nového tisíciletí. KoRn, Limp Bizkit nebo Linkin Park tehdy zahýbali celou metalovou scénou a určovali trend nové generace posluchačů. Zatěžkané riffy, spousta elektroniky a rap výrazně ovlivnily nejen Fear Factory, ale také mnohem tradičnější a zaběhlejší kapely z jiných žánrů. Tehdy se však žánrový odklon bral jako ztráta identity kapely a začalo to vřít i mezi jednotlivými členy.
Zvýšená popularita a prodeje, vidina snadného zisku anebo tvůrčí neshody vedly k vytvoření dvou táborů v kapele. Na jedné straně byl principál, kytarista a hlavní mozek kapely Dino Cazares a na straně druhé basák Christian Olde Wolbers a bubeník Raymond Herrera. Vzájemné obviňování nevylepšil ani Burton C. Bell, který se nechal slyšet, že už má dost agresivní muziky a potřebuje si od metalové hudby odpočinout. Dusno mezi členy tak mělo za následek odchod zpěváka Burtona C. Bella, kytaristy Dina Cazarese a oficiální konec původní sestavy.
„Digimortal“ nabízí evoluční úkrok stranou, který se nese v duchu doby. Pečlivě vybudované renomé předchozími deskami trochu utrpělo a skladatelské ambice se umírnily, ale v konečném důsledku se přeci jen jedná o solidně odvedenou práci, minimálně první polovina alba a klasická závěrečná melancholická tečka se mohou směle postavit vedle těch lepších starších věcí. Výrazně mainstreamově orientovaný materiál se obecně ukázal pro kapelu jako slepá ulička a výrok o ševcovi, co se má držet svého kopyta, platí v případě Fear Factory beze zbytku.
|
