Autumn`s Child se na scéně se svým rok starým debutem etablovali velmi dobrým způsobem. S tímto počinem ze sebe setřásli nálepku pohrobků (dnes už pravděpodobně nefungujících) Last Autumn`s Dream a začali žít vlastním životem. Už i proto, že jejich debut byl v rámci současného AOR v jasném nadprůměru, čehož kapela kolem zpěváka, kytaristy a klávesisty Mikeala Erlandssona využívá i na nové desce, jež vychází překvapivě brzy po debutu, což je však docela deviza. Kapela od prvního alba drží ve stejné sestavě, čímž se dokonale oddělila od různých naslepo poslepovaných projektů, které zejména v ranku AOR rostou jako houby po dešti a dávno proto platí, že kvantita převýšila nad kvalitou. Ovšem u Autumn`s Child je ta situace trochu jiná...
Že tahle kapela nezapadne v šedi průměru bylo jasné už z debutu. Ten sice nebyl mistrovským dílem, jaké by člověk čekal od ikon žánru (např. Journey), ale přece jen kvalita se projevila, o čemž nakonec svědčí fakt, že deska nezapadla a svou cestu k žánrovým fanouškům si našla. Takový potenciál má i novinka "Angel`s Gate", která ve své preciznosti a vypulírovanosti jde ještě o kousek dál než debut. Autumn`s Child na ní svůj výraz nemění, spíše jej čistí a snaží se jej dovést do míst, kam s debutem jen nakoukli. Řeč je především o větší hitovosti materiálu, který jako kdyby se chtěl přiblížit slavnějším krajanům Europe z doby, kdy u nich hlavní kytarovou práci zastával výtečný Kee Marcello.
Zejména z úvodu desky na posluchače dýchne duch alb, jako byla "Out Of This World", a Autumn`s Child se tak vrací znovu (a ještě pevněji než na debutu) do osmdesátých let. "Where Angels Cry" je jasná hitovka, ve kterée si stejně důležitou roli pro sebe uzmuly klávesy, kytara a stále se zlepšující Erlandssonův vokální projev. Když pak v podobném duchu pokračuje i refrénová hymna "Aquarius Sky" s překvapivě tvrdou kytarou v úvodu, je jasně slyšet, že Autumn`s Child jako kapela dokonale zrají. Celá první polovina desky jede ve striktně hitovém módu, kde sice "Don`t Say That It`s Love" je trochu více popovější záležitostí, odkud dýchne i disko atmosféra krajanů The Night Flight Orchestra a "Love Is Not The Enemy" má zase překvapivou hardrockovou patinu sedmdesátých let, ovšem když kapela vytáhne vrcholové číslo "The Dream Of America" (nenechte se odradit podivným začátkem skladby), poznáte, že tahle kapela může být pomalu stálicí současného AOR.
Jestliže se kapela oproti debutu v mnohém zlepšila a zapracovala nejen na kompozicích samotných, ale i na melodických linkách a načančaných vícehlasech, jedna bolístka přetrvává. Balady... Na ty Autumn`s Child nemají šťastnou ruku a proto skladby typu "A Tear From The Sky", "Don`t Ever Leave Me" či "Your Words" album nepěkně rozmělňují a kapela v nich ztrácí sílu, kterou vložila do svižnějších skladeb. Jediným baladickým zástupcem, který snese přísnější kritéria, je skladba "Only Love Can Save The World", a to zejména proto, že Autumn`s Child v ní nesklouzli k unylosti a zbytečně cukrkandlovému projevu. Kdyby jako jediný zástupce baladických temp byla na "Angel`s Gate" jen tato skladba, dopadla by deska o poznání lépe.
I tak jde o velmi dobré album, které se bude řadit k tomu nejlepšímu, co AOR scéna v poslední době nabídla. Autumn`s Child by mohla posunout zase o kousek dál. Po stránce stylové se sice jedná o stagnaci na místě, ale muzikanti se zlepšují a pilují svůj rukopis, který je tentokrát o něco dotaženější než minule a proto může být příslibem do budoucna.
|
