Pokud bychom v současném americkém hair metalu hledali nějakou rychle rostoucí kapelu, tak dozajista narazíme na formaci John Diva & The Rocket Of Love. Ta sice funguje už od roku 2009, ovšem do povědomí se začala dostávat až před dvěma lety, kdy diskografii (do té doby v ní byl pouze čtyři roky starý živák "Live At Wacken") rozšířila o debut "Mama Said Rock Is Dead" a s ní vyrazila na cesty, na nichž si zahrála například i s německými Kissin` Dynamite. Johnu Divovi a jeho partě sice může škodit srovnávání s americkými kašpary Steel Panther, k dobru John Diva & The Rockets Of Love však lze přičíst fakt, že nejsou tak trapní jako Steel Panther a nakonec i jejich leckteré skladby jsou povedenější než ty, kterými se prezentuje Michael Starr a jeho parta.
Žádné novum ale v hudbě této party nehledejte. Sama sebe označuje jako kapelu, u níž jsou slyšet vlivy Van Halen, Def Leppard, Mötley Crüe, Whitesnake, Kiss či Bon Jovi a tím je v podstatě řečeno všechno. John Diva se už dávno v těchto kapelách zhlédl a fakt, že sám pochází z Kalifornie, kde alespoň částečně zažil někdejší boom nablýskaného hair metalu, musel jeho tvorbu ovlivnit už od kořenů. John Diva & The Rockets Of Love zní jako vystřiženi z losangeleských klubů osmdesátých let, ovšem s tím, že těží ze soudobého zvuku a i když je jejich produkce v podstatě staromilská, mají energii, která je tolik potřebná pro moderní kapelu. Oproti řadě kapel z osmdesátých let, nemají v sobě bluesovou patinu a proto se jejich hudba pohybuje spíše v intencích rozjeté párty na pláži či žhavého nočního života přímo na Sunset Stripu.
Jejich "American Amadeus" je přesně taková a je jakýmsi soundtrackem k bouřlivému, klokotavému životu mezi losangeleskými bary a špinavými byty, kde se odehrávají každodenní pijatyky a nouze není ani o skupinový sex. Přestože členům této kapely už dávno není dvacet, snaží si stále hrát na mladíky a mají zapotřebí světu až narcisticky ukazovat své přednosti prostřednictvím sexistických textů a namachrovaných kytarový póz. Samozřejmě to není nic nového pod sluncem, ale přece jen John Diva & The Rockets Of Love svou filozofii předkládají s jistým kouzlem a půvabem. Jsou zábavní, aniž by zněli trapně a museli za každou cenu na sebe strhávat pozornost, ale jsou také muzikálně zruční. Dokáží vyloudit tak dobré skladby jako je titulní "American Amadeus" nebo jasně nejlepší položka desky "Champagne On Mars", kde si pohrávají s náladovými zvuky, čímž dotváří místy až tajemnou atmosféru.
To je nejsilnější stránky Johna Divy a jeho party, stejně jako klidnější skladby typu "Karmageddon" (což je výtečná balada ve stylu podobně laděných kousků Bon Jovi), "Movin` Back To Paradise", či závěrečná akustická "2 Hearts", kde naplno vyzní silný hlas hlavního protagonisty na pozadí zvonivých kytar a countryových nálad. Jaký je to protiklad vůči "Voodoo, Sex And Vampires", "Bling Bling Marilyn" nebo "Drip Drip Baby", kde se hlavní důraz klade na skandované sloganové refrény a rádoby macho atmosféru, která zafungovala u výborné vypalovačky "Wasted (In Babylon)", ovšem ve zmíněné trojici nikoliv. Tyto výtky lze brát jako dětské nemoci mladé kapely, na kterých se časem dá zapracovat a pokud se tak stane, mohou se John Diva & The Rockets Of Love stát skutečnou senzací v současné nevelkém hairmetalovém teritoriu.
I přesto, že "American Amadeus" není žádná přelomová deska, dokáže bavit a to je její hlavní účel. Od hairmetalové kapely se nečekají žádné filozofické úvahy a vlastně i "American Amadeus" naplňuje to, co kdysi o podobné hudbě řekl Nikki Sixx z Mötley Crüe. "Při této muzice nechcete přemýšlet o důležitých věcech. Je o tom, že si půjdete pořádně užít koncert a když pak budete mít štěstí, tak vám ho potom nějaká holka vzadu v autě vykouří." A vlastně o tom i John Diva & The Rockets Of Love chtějí být...
|
