Return To Void vydali své třetí album. Deska dostala název „Infinite Silence“ a pokračuje v tom, co finská kapela dělá už od roku 2015 – přináší progresivní hard rock/metal. Return To Void zní jako by kapela ze sedmdesátých let chtěla hrát současný prog. Tomu odpovídá i zvuk, který jako by byl kompromisem mezi tím „starým“ a „novým“. Často si budete lámat hlavu nad tím, co kapela vlastně hraje. Například úvodní „Alivenes“ je ukázkou tradičního prog rocku a nabízí spoustu kláves, kytarových sól a kudrlinek. Následující „Stone Heart“ ale zamíří do hard rockových vod s poměrně důraznými riffy. Hammondky, výrazná baskytara a příjemná melodika jsou hlavní poznávací znaky skladby.
Finové mají ale rádi i metal. Poprvé dá o sobě vědět ve „Freed From Illusions“. Song je veden ve středním tempu, většinou se dá začadit jako progresivní rock, ale některé riffy a bicí zní metalově. Podobně v některých písních znějí například i Conception na poslední desce. Jako by Return To Void občas chtěli trochu posluchače pokousat.
„Equal Freaks“ jde ještě dál. Kytary řežou skutečně výrazně a kapela překvapuje svou nátlakovostí. Zvuk nahrávky je však mírně archaický a tak i ty tvrdé riffy ve výsledku zní stále ještě poměrně krotce (dle optiky současného metalového posluchače). V posledních písních se kapela stále víc noří do vod progresivního rock/metalu. Nepouští se do žádných sáhodlouhých opusů, ale pracuje se změnami temp, propracovanými kytarami a klávesami. Nad tím vším stojí hlas Markku Pihlaji, který zní jako kombinace Geoffa Tatea a Michaela Kiskeho. Ostatně lehká inspirace Queensrӱche i po hudební stránce je na albu znát. Markku zpívá velice obstojně a kdo má rád zpěváky s vysokým hlasem, bude spokojen.
„Infinite Silence“ je vcelku příjemná deska na pomezí prog rocku a metalu. Rovněž se dá hovořit o prolnutí moderního a klasického pojetí zmíněných žánrů. Mezi klady nahrávky patří zpěv a osobitě znějící zvuk. Negativem je bohužel absence výraznějšího momentu či hitu. Deska se poslouchá dobře, ale příliš vám z ní v paměti nezůstane. Rovněž se zhruba v polovině alba dostavuje pocit, že se toho až tolik neděje.
|
