„Hodně lidí se nás ptalo, kdy uděláme další „Whole Lotta Love“,“ říkal Jimmy Page v návaznosti na obří úspěch desky „Led Zeppelin II“ a jejího nejslavnějšího singlu, „ale ti, kdo tohle říkají, nic o Led Zeppelin neví.“ Kapela byla sice se svou druhou deskou na vrcholu a kritika ji pasovala hned při vydání na jasnou klasiku nově vznikajícího hardrockového žánru, ale samotní muzikanti, vyčerpaní náročnými dvěma léty nepřetržitého koncertování, toužili po chvilce klidu. „Obzvlášť Robert vypadal, že nemá daleko ke zhroucení,“ řekl ke stavu kapely tour manažer Richard Cole. Bylo zapotřebí trochu zpomalit, aby by se Led Zeppelin vrátil entuziasmus z úplných začátků kariéry. Varování přišlo 20. dubna 1970, kdy musela kapela zrušit koncert v Las Vegas, protože Plantovi definitivně odešly namáhané hlasivky. To byl jasný signál, že podobným stylem pokračovat nelze. Jen ve Spojených státech totiž Led Zeppelin od svého první koncertu v prosinci 19687 až do las vegaského fiaska odehráli více než sto padesát koncertů, což ještě s nahráváním a vydáváním alb činilo obrovskou porci.
I sám velký manažer Peter Grant uznal, že je třeba dát členům trochu oddechu, aby si mohli užít slávy a vydělaných peněz i jinak, než na palubě kapelního letadla či v zákulisí koncertních hal. Všichni začali investovat do nemovitostí, kam se stěhovali ze svých starých, zavšivených bytů, aby si začali užívat idylky venkovského života a jeho neopakovatelné atmosféry. Jako obrázek doby poslouží fakt, že Jimmy Page si kromě své usedlosti u řeky Pangbourne koupil i dům Boleskine House u jezera Loch Ness, kde kdysi dávno bydlel jeho idol, světově známý okultista Aleister Crowley. Právě v tomto domě se Page začal stále více oddávat okultním vědám a magii, jeho fascinace nadpřirozenými věcmi v příštích letech kulminovala a leckdy jej přivedla až na hranici příčetnosti. Napjatá atmosféra mezi členy se rázem vyčistila, ale jak nezávisle na sobě později přiznali, byl tohle konec prvotní soudržnosti kapely a hrozilo, že Led Zeppelin ztratí svou dosavadní sílu.
„Nechtěli jsme se v naší hudbě nikam vracet,“ vysvětloval Page, „raději jsme se vydali novým směrem, než abychom byli tam, kde před rokem.“ Proto také přijal za svou Plantovu myšlenku, aby se Led Zeppelin přesunuli do Walesu, kde znal magické a strašidelné místo Bron-Yr-Aur, kam jej v roce 1953 vzal jeho otec. Page toto místo nadchlo a hned pojal vidinu, jak utéct ze shonu běžného života, a další desku Led Zeppelin vytvořit mimo dosah velkých studií a nervózních manažerů, kteří se začali dožadovat nového materiálu. Není tajemstvím, jak velký vliv měla chata Bron-Yr-Aur na zvuk alba „Led Zeppelin III“, se kterým Page, Plant, Jones a Bonham ukázali, jak moc jsou led Zeppelin nevyzpytatelná kapela. Ve Walesu vznikla většina materiálu, který kapelu odvedl od původního bluesem načichlého hard rocku a představil ji v úplně jiné poloze. Page tehdy mluvil, jak jej ovlivnila dva nebo tři roky stará umělecká fáze Erica Claptona, který se rozhodl opustit jiskrný hard rock kapely Cream a věnovat se spíše folkovějším věcem, jenže to si u Led Zeppelin nikdo nedokázal představit. Když pak v říjnu 1970 album „Led Zeppelin III“ vyšlo, byl kolem něho okamžitě velký poprask.
Deska sice startuje klasickou hardrockovou věcí „Immigrant Song“, kde prim hrají Pageovy riffy a Plantovy vysoké výkřiky, jenže tato skladba není pro „Led Zeppelin III“ reprezentativní. „Immigrant Song“ byla zvolena jako pilotní singl desky, ovšem spíše měla uklidnit staré fanoušky, protože šok, jenž jim měla připravit celá deska, byl velký. Album sice obsahuje některé tvrdší hardrockové položky jako „Celebration Day“ či Bonhamovu hřmotnou „Out In The Tales“, ovšem i ty jsou na nahrávce pouze v menšině. Velký prostor si pro sebe zabírá Page a jeho akustická kytara, která kreslí zvukomalby a bere si inspiraci z folku, country či dokonce anglické lidové hudby. Vliv na tento směr nemělo jen zmíněné místo Bron-Yr-Aur, ale také usedlost Headley Granbe na jihu Anglie, kam kapela během jara přivezla mobilní studio Rolling Stones, aby zachytila co nejvěrněji vesnickou náladu, kterou nejlépe demonstruje tradicionalistický song „Gallows Pole“, který však Led Zeppelin prezentovali s patřičnou dávkou energie. Právě „Gallows Pole“ otevírá druhou polovinu desky, která může za to, proč je „Led Zeppelin III“ považováno za jedno z nejodvážnějších a nejexperimentálnějších alb všech dob.
Rozehrává hru, která má za úkol dostat kapelu pryč od bouřících hardrockových časů prvních dvou alb a představit ji jako zcela odlišné těleso. V tomto ohledu „Tangerine“, „That`s The Way“ (v menší míře) a „Bron-Y-Aur Stomp“ či závěrečná lidovka „Hats Off To (Roy) Harper“ (v míře větší) představují spíše zklamání z toho, kam až kapela byla schopna dojít. Jako protipól k těmto spíše rozporuplným věcem byla titánská bluesová kompozice „Since I`ve Been Loving You“, představující to nejlepší z dozvuků prvních dvou alb, kde Led Zeppelin jsou rázem okouzlující, aristokraticky čistí a Plantův hlas opět šplhá do nedozírných výšek, podporován čistou symbiózou Pageovy křišťálové kytary, Jonesovy medově klouzavé baskytary a bouřících bicích Johna Bonhama. Tento bluesový monument je spolu s „Immigrant Song“ citován jako největší klasika této trochu rozporuplné desky…
Přestože ihned po vydání deska vylétla k vrcholům hitparád, kritika se ke kapele otočila zády. Desku trhala na kusy, čímž se jí nakonec podařilo zviklat část fanoušků, takže v konečném účtování deska představovala méně výdělečnou záležitost než její dvě předchůdkyně. I když se dnes řadí k jasné klasice a bylo pro kapelní svobodu velice důležité, nelze (kvůli slabší druhé polovině) zastřít fakt, že z prvních čtyř klasických alb je „Led Zeppelin III“ tím nejméně povedeným. „Když jsme dokázali vytvořit album, jako bylo tohle, věděli jsme, že máme před sebou netušené možnosti,“ tvrdil o desce Plant. A je to právě on, kdo z ní v sólové tvorbě částečně čerpá dodnes…
|
