Po vlažném přijetí „Digimortal“ se původní formace Fear Factory rozpadla. Burton C. Bell si založil kapelu Ascension of the Watchers, Dino Cazares rozjel projekty Asesino a Divine Heresy a studio Roadrunner Records ještě z posledních sil ždímalo značku a vydalo dokument „Digital Connectivity“, raritní demo „Concrete“ a kompilační album „Hatefiles“. Torzo kapely – basák a bubeník - ale pomalu spřádalo plány na návrat Fear Factory.
Christian Olde Wolbers a Raymond Herrera nelenili a zatímco byl reunion kapely v nedohlednu, začali tvořit. Hrubý materiál se zpěvákovi Bellovi líbil natolik, že okamžitě kývnul na opětovnou spolupráci na další desce. Cazares byl však stále v nemilosti, a tak se hlavním skladatelem stal původní basák Christian Olde Wolbers, který měl před sebou nelehký úkol – přesvědčit fandy a kritiky, že Dino Cazares není všechno a že Fear Factory mohou fungovat i bez něj. Obrovská výzva byla přijata a album „Archetype“ spatřilo světlo světa necelé tři roky po oficiálním rozpadu kapely.
Už úvodní „Slave Labor“ je příslibem velkých věcí a povedeným návratem k osvědčeným principům. Nasekaná rytmika, mohutné samply, křišťálově čistá produkce a přesvědčivý Bell jasně ukazují, že Fear Factory jsou po pauze v nebývalé pohodě a Wolbers se skladatelských otěží zmocnil se vší parádou. Vražedné riffy ve vysokých tempech s thrashovým feelingem prostupují albem s železnou pravidelností a některé ze zářezů lze směle zařadit mezi ty nejtvrdší a nejrychlejší v historii kapely („Cyberwaste“, „Bonescraper“). Lví podíl na tom má i Raymond Herrera, který za bicí soupravou kouzlí jako nikdy a jeho blast beaty nebo rychlá dvojšlapka na tomto albu většinu věcí přímo táhne.
„Archetype“ však neopomíná ani melodickou složku a titulka, „Undercurrent“ anebo singl „Bite the Hand That Bleeds“ se můžou pyšnit povedenými refrény, které thrashovou smršť harmonicky vyvažují. Achillovou patou celé desky je však její závěr. Vyloženě ambientní sedmiminutová „Ascension“ ani cover „School“ od Nirvany nepůsobí ve stínu předchozích kousků jako důstojné zakončení. Tam, kde „A Therapy for Pain“, „Timelessness“ a „(Memory Imprints) Never End“ na předchozích deskách kompaktně a s velkou dávkou emocí uzavíraly celek/příběh, „Archetype“ skvěle rozjetou mašinu brzdí, rozmělňuje a mizí do ztracena.
Když dva dělají totéž, není to totéž. Dino Cazares se v podstatě může podepsat pod koncepční řešení minulých alb a definici industrial metalu. Wolbers si evidentně za poslední tři alba v původní sestavě velice dobře všiml, jak se píše a skládá věc pro Fear Factory a není tajemstvím, že Cazares si neodpustil jedované poznámky ve stylu „viděl mě u zrodu tvoření, jenom to zkopíroval“. „Archetype“ tak částečně opravdu působí jako nomen omen, jako „archetypální“ album pro Fear Factory s tím rozdílem, že se zde šlo mnohem přímočařeji a tvrději za samotnou podstatou skladeb. Výsledek je však i díky nekompromisní produkci výborný a jistý prvek jednoduchosti na desce nepůsobí vůbec rušivě. Ba naopak, nebýt vyloženě pokaženého závěru, jsme na devítce.
|
