Přestože Foo Fighters si s sebou celou existenci nesou nálepku alternativního hard rocku a post-grunge (vzhledem k minulosti Davea Grohla u Nirvany je to zcela logické), nikdy nespadli do takového bahna jako například Nickelback a nekonečný zástup jejich následovníků, díky čemuž se vlastně nikdy nezdiskreditovali. Sice to není tak, že by všechna jejich alba byla prvotřídní záležitostí, ale tato kapela vždycky dokázala zvednout hlavu a všem pochybovačům vytřít zrak. Stalo se tak zejména před deseti lety, kdy ji po celkem slabém počinu „Echoes, Silence, Patience & Grace“ (výjimku tvoří natlakovaný otvírák „The Pretender“) pamětníci bouřlivých začátků pomalu odepisovali. Foo Fighters však přišli s výtečnou deskou „Wasting Light“, jejíž euforické přijetí se blížilo tomu, jaké Grohl znal z časů, kdy s Nirvanou pobláznil celý svět. Dnes je „Wasting Light“ spolu s dvojicí „The Colour And The Shape“ a překvapivým postnirvanovským debutem vnímána jako vrchol celé diskografie Foo Fighters.
Ta forma kapele v následujících letech nevydržela. I když „Sonic Highways“ byla velmi dobrá (ač trochu nepochopená) deska, minulé album „Concrete And Gold“ si sáhlo ještě na hlubší dno než kdysi „Echoes, Silence, Patience & Grace”. “Concrete And Gold” byla plytká, nezáživná deska, obsahující několik příjemných okamžiků, ovšem jméno Foo Fighters ve výsledku spíše devalvovala. Jenže Foo Fighters se vždykcy dokázali vzpamatovat, takže letošní novinka „Medicine At Midnight“ se nevyhlížela s despektem. Nutno přiznat, že pilotní singl „Shame Shame“ fanouškům moc optimismu do žil nevlil, jelikož v něm Foo Fighters přešlapovali na místě a nedokázali se odpíchnout ode dna „Concrete And Gold“. Naštěstí „Shame Shame“ je spolu s nezajímavou, baladicky pojatou „Waiting On A War“ (za poznámku stojí jen její hypnoticky zrychlovaný závěr) nejslabší položkou novinkové desky. Je sice zarážející, že „Waiting On A War“ je rovněž prezentována jako singl, ale tento drobný přehmat vyvažují Foo Fighters řadou jiných zajímavých momentů.
Jasným utajeným klenotem číslo jedna je titulní skladba. V ní se Foo Fighters vybičovali takřka k životnímu výkonu, pomalu rozlévají lascivní barové nálady s deklamujícím Grohlem a dokáží skladbu gradovat k hřmotným momentům, které přicházejí spíše v druhé polovině kompozice. Foo Fighters si zde také berou inspiraci z post-punkové nové vlny, ale i pop rocku osmdesátých let, čímž v kontrastu k modernímu přístupu a tvrděrockovému pnutí vytvářejí takřka dokonalou symbiózu. Titulní „Medicine At Midnight“ také desku rozděluje na dvě poloviny, přičemž první, obsahující slabší kousky „Shame Shame“ a „Waiting On A War“, je bezesporu méně zajímavou než ta druhá. V ní Foo Fighters totiž nabízejí barvitější a zářivější momenty, díky kterým se „Medicine At Midnight“ stane albem, které nebude stát na chvostu jejich diskografie a bude se o něm mluvit jako o desce, díky které Grohl a jeho parta znovu dokázali zvednout hlavu. Není to tak důrazným způsobem jako u „Wasting Light“, ale skutečně se tak děje…
Kontrastem k zasněné „Medicine At Midnight“ je hned následující „No Son Of Mine“, poctivá punková vypalovačka, ve které si Grohl dokonce vzpomněl na své přednirvanovské kořeny, kdy byla taková hudba jeho denním chlebem. Podobně je stylizovaná i riffová „Holding Poison“, které dávají glanc hravé kytary, jako by hádající se s ústředním riffem, přitom je mezi nimi jasně cítit vzájemné souznění. Jako blesk z čistého nebe pak Foo Fighters dokáží přijít s bluesově laděnou „Chasing Birds“, čímž docela sympaticky rozbíjí riffovou masu. Dělají to tak šikovně, že jim to zobete z ruky. Nakonec z formy nevypadnou ani se závěrečnou „Love Dies Young“, v níž jako kdyby chtěli vyseknout poklonu svým velkým idolům, finským legendám Hanoi Rocks (což se děje i v titulní věci), čímž vlastně odpovídají na otázku, proč je někdejší frontman rozpadlých seveřanů Michael Monroe označuje za skutečně dobrou a poctivou rockovou kapelu a tak rád s nimi hostuje při různých příležitostech.
„Medicine At Midnight“ má své chyby, k pár slabším kouskům můžeme připočítat i mírnou roztříštěnost materiálu. Ovšem pozitiva převládají a leckdy až o několik koňských délek. Tohle je zábavná rocková deska, určená těm, pro které byla „Sonic Highways“ nevýrazná a alternativní a „Concrete And Gold“ zase až příliš popová a unylá. Foo Fighters se na „Medicine At Midnight“ nevrací do minulosti, ale spíše nabízejí další a zajímavější ze svých tváří…
|
