Marina La Torraca. Jméno, které by v metalových kruzích molo znít už docela povědomě. První významnější zmínka o téhle brazilské zpěvačce se pojí s její účastí v živém ansámblu Avantasie, v druhé polovině roku 2017 nejprve s dalšími třemi kolegyněmi vypustila pod hlavičkou Exit Eden poměrně kontroverzně přijaté (nicméně zajímavé) album „metalově“ načačančaných předělávek popových a rockových písní „Rhapsody In Black“, aby o čtyři měsíce později představila i debutové album své kapely Phantom Elite „Wasteland“ s poměrně nesnadno vstřebatelnou muzikou. Po revoluci v sestavě, v níž kromě Mariny nezbyl kámen na kameni, Marina se pustila do dalšího díla, ke kterému ruku přiložil i bývalý kytarista After Forever Sander Gommans, či zvukový mistr Jacob Hansen a výsledkem je aktuální album „Titanium“. Pokud jste ještě s Phantom Elite neměli nic do činění, v první řadě zapomeňte na všechny výše zmíněné názvy kapel, protože svět Phantom Elite je o něčem jiném.
Byť někde hluboko v základech lze narazit na pramen symfonického metalu i pramínek power metalu, Phantom Elite volí poněkud alternativnější cestu – sází spíš na modernu, samply, lehkou progresivitu i melodie, které nejsou sice příliš chytavé, ale zajímavě propracované. Samozřejmě se sluší říci, že v hlavní roli alba „Titanium“ je barevný hlas Mariny – tak, jak se tahle dáma představila v řadách Exit Eden, tedy jako sladce i jedovatě živočišná zpěvačka, přesně v těchto intencích se její smyslný hlas projevuje. Nicméně zpěv není jednoznačnou dominantou nahrávky – podobně důležitou roli hraje hodně technická kytara i nezanedbatelné samply. V téhle konstelaci záleží na tom, jakou velkou chuť máte prokousávat se leckdy poměrně nesjízdnými písněmi – mezi ty nejpřístupnější se dají počítat živá a nekomplikovaná „Deliverance“ a „The Race“ s krásně oprásklým zpěvem, u které zřejmě nebude náhoda, že Sander Gommans se v minulosti podílel na albech kapely Trillium, ke které mají v téhle skladbě Phantom Elite docela blízko. Ostatně pomyslnou vazbu na Triliium může připomenout i hostování Amandy Somerville, která se představí v (paradoxně jedné z těch méně výrazných skladeb) „Silver Lining“ i v závěrečné „Eyes Wide Open“, ve které prolínání ženských hlasů směřuje desku k příjemnému vyvrcholení. Široký zápřah alba dobře dokumentuje dvojice skladeb „Bravado“, v níž Phantom Elite koketují až s popem, a nejsložitější položka desky, titulní „Titanium“ s akčním nástupem, plíživě jedovatou atmosférou a chaotickou instrumentální pasáží.
„Titanium“ není album na první (možná ani druhou) dobrou, není to album postavené na hitech a není to ani nahrávka, na níž by každá položka zaručovala alespoň malé dobrodružství. Ale lákadlo v podobě velmi příjemného hlasu Mariny je dostatečným důvodem k tomu ponořit se do prozkoumávání lehce spletitých hudebních cest Phantom Elite, v konečném součtu se to vyplatí.
|
