Po deseti letech se legendární německý kytarista Michael Schenker rozhodl vytáhnout na svět svou dávnou značku Michael Schenker Group, která se stala jeho poznávacím znamením už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Už tehdy žil v obrovské turbulenci. Začínal u Scorpions, kterým pomohl na svět s bratrem Rudolfem, hvězdné chvilky a slávu si užil u britských UFO, v období alba „Lovedrive“ na chvilku naskočil znovu ke Scorpions. Tam sice nevydržel, ale jeho jméno už mělo takovou sílu, že si mohl dovolit tvořit na vlastní pěst. I když v pozdější letech koketoval znovu s UFO, či byl součástí hairmetalové superskupiny Contraband, vždycky se ke své vlastní značce vracel. Vydával alba pod jmény Michael Schenker`s Temple Of Rock nebo Michael Schenker Fest. Je vlastně úplně jedno, pod jakým jménem Schenker album vydá, protože vždycky je jeho kytarová hra a osobnost dominantní.
Děje se tomu tak i tentokrát a princip u novinkové „Immortal“ je v podstatě stejný jako u předchozích dvou alb, vydaných pod hlavičkou Michael Schenker Fest. Kytarista se opět nespolehl jen na kvality jednoho pěvce a přizval si jich rovnou sedm. Z dob Michael Schenker Fest zde chybí pouze Graham Bonnet, přičemž i trojice Robin McAuley, Gary Barden a Doogie White se musí spokojit jen s pár štěky v závěrečné skladbě „In The Search Of The Peace Of Mind“, kde je navíc doplnil Ronnie Romero (Rainbow, Lords Of Black, Vandenberg), který si z nové desky pro sebe uzmul největší kus prostoru. Tentokrát se ovšem nedá říct, že by to byl právě on, kdo by z pěvců byl tím největším tahounem, i přesto, že v sobě má nejen mladickou energii, ale i náboj staré hardrockové školy. Jen je slyšet, že vedle Schenkerovy kytary mu to sedí o poznání méně, než když vloni vydal skvělou desku po boku Adriana Vandenberga, někdejšího zásadního člena Whitesnake.
Přestože se v případě „Immortal“ jedná o klasickou a poctivou schenkerovskou práci, posluchači bude pravděpodobně trvat déle, než si na album zvykne. Zpočátku může přivodit i mírné zklamání, protože materiál se na pár prvních poslechů zdá být méně výrazný, než tomu bylo u obou alb Michael Schenker Fest a trochu to vypadá, že se Michael vrací k trochu slabším albům z dob Temple Of Rock. Obavy o kvalitu materiálu se nakonec nepotvrdily, přestože trvá delší dobu, než se člověk do desky dostane. I tak ale kvality „Revelation“ a zejména „Resurrection“ (obě alba Michael Schenker Fest) tenkrát dosaženo není. Každý den nemůže být posvícení, na druhou stranu je „Immortal“ pořád velice dobrá deska, která naplňuje formuli o poctivosti starého hard rocku. Nedá se říct, že by deska předčila očekávání nebo zůstala za ním, je to prostě typická práce blonďatého Němce v pozdních letech jeho kariéry.
Kupodivu ze záplavy kvalitních pěvců předvedl nejlepší výkon Michael Voss, někdejší frontman kapel Casanova a Mad Max, a dnes už spíše chlápek, věnující se produkční činnosti. Vvzhledem k jeho minulosti, kdy byl spíše stylově ukotvený v melodickém hard rocku či hair metalu, mu Schenker svěřil dvě nejkomerčnější skladby - slušnou baladu „After The Rain“, které by sice slušelo méně patosu, ale která nepřekračuje hranici dobrého vkusu, a stadionovou hymnu „The Queen Of Thorns And Roses“, bezpochyby nejlepší a nejhitovější položku alba. Voss se nedere do výšek jako Ralf Sheepers z Primal Fear, ani netlačí tolik na pilu jako Romero, ale o to je možná přesvědčivější. Jeho hlas dokonale doplňuje Schenkerovu kytaru, která maluje (především v „The Queen Of Thorns And Roses“) velice příjemná a pro tohoto Němce typická sóla.
Když už jsme zmínili Romera, jeho největší chvilka přichází ve svižné hardrockové „Come And Over“, která mu sedla takřka dokonale a mnohem lépe než metalově rozjetá „Knight Of The Dead“, kde jeho projev jde zbytečně až na dřeň. Vcelku mu sluší i hromová „Sail The Darkness“, kde jsou slyšet jasné ozvěny epických skladeb osmdesátých let (a vlastně i Rainbow, kde je Romero poslední roky kmenovým členem), ovšem mrazení v zátylku se z této skladby nedostavuje. O to více možná překvapil Ralf Sheepers, který se ujal zabijáckého úvodu „Drilled To Kill“, jenž je rázným bouchnutím do stolu a jakýmsi manifestem této desky. Sheepersovi metalovější poloha sedne také v „Devil`s Daughter“, přestože svůj typický projev, který je tak často porovnáván s Robem Halfordem, žene spíše do vrčivějších poloh, díky čemu se možná nevyhne srovnání s Udem Dirskchneiderem…
Poslední pánem na holení je Joe Lynn Turner. Jeho výkon je ze všech zúčastněných pěvců ten nejrozpačitější. Turnerovi jako kdyby už docházel hlas a jemu přímo na tělo napsaná „Don`t Die On Me Now“ rozhodně nezafunguje tak, jak by si on sám přál. Ve zpěvnější „Sangria Morte“ je na tom líp, ale přece jen je v jeho hlase pořád slyšet, že doby, kdy byl oporou Blackmoreových Rainbow, jsou už nenávratně pryč. Ovšem když se všichni spojí v závěrečné, dramatické „In Search Of The Peace Of Mind“, vypadá to jako přehlídka velkých rockových hlasů. Tato skladba je samostatnou kapitolou, protože se jedná o více než padesát let starou věc, kterou Schenker napsal jako patnáctiletý. Byla to ona, která odstartovala jeho dechberoucí kariéru a její umístění na závěr tohoto alba může i vzbuzovat úvahy o ukončování kariéry a uzavírání kruhu. Ovšem na druhou stranu, Schenker má ještě stále dost síly…
„Immortal“ nepředstavuje vrchol jeho tvorby, ale bezesporu i po padesáti letech kariéry je silnou a přesvědčivou deskou. Schenker na ní hraje přesně tak, jak chtějí jeho příznivci slyšet. Stále dokáže překvapit nápaditou hrou, zajímavými sóly a energií, kterou do svého nástroje vkládá. V žádném případě nezklamal a pro stylové fanoušky bude „Immortal“ nutností. Těm ostatní nabídne alespoň občasný zajímavý poslech.
|
