Přestože se album „Led Zeppelin III“ vyhouplo na první příčku hitparád ve Velké Británii i v Americe a brzy ho pokryla na obou trzích platinová ocenění, osud se k němu obrátil zády, neboť začalo v následujících týdnech a měsících ze žebříčku povážlivě padat. Přestože kapela (zejména Robert Plant) stále do světa hlásila, jak je s albem a jeho experimentálním vyznění spokojena, ani tato prohlášení nemohla zakrýt mírné rozčarování, které vládlo v řadách fanoušků. Ti chtěli od Led Zeppelin slyšet pořádně natlakovaný hard rock a zejména druhá polovina desky, utápějící se v jakémsi psychedelickém folkovém oparu, byla pro ně zklamáním. Dokonce se mluvilo o zradě původních ideálů i o tom, že si kapela sama hází klacky pod nohy. Ta kritiku slyšet nechtěla, ovšem manažer Peter Grant vycítil, že pokud nemá dojít ke zlomu a ztrátě vydobyté popularity, musí se něco změnit. Na konec roku 1970 tedy nařídil volno, aby byl čas utřídit si myšlenky. Nehnula s ním ani nabídka na silvestrovský koncert, za který kapela měla inkasovat milion dolarů a který měl být z Německa přenášen do kin ve Spojených státech. Bylo cítit, že přichází bod zlomu a podobně laděné album, jako bylo „Led Zeppelin III“, už kapele podruhé neprojde.
Ovšem hned, co se přehoupl Nový rok, už hnal Led Zeppelin zpět do studia. Bylo zapotřebí si pošramocenou reputaci napravit co nejrychleji. Znovu byla pronajmuta usedlost Headley Grange a mobilní studio Rolling Stones, kde vznikla drtivá většina materiálu, který se měl objevit na albu, které mělo zaručit nebo zničit kapele budoucnost. Práce na něm se táhly, nervozita stoupala. Jako na trní byla také vydavatelská firma, které ještě předtím, než byla deska hotová, Grant s kapelou předložili obal. Podivný obrázek shrbeného staříka, nesoucího na zádech otep klestí, zcela bez názvu alba a dokonce i kapely. Pohlaváři z Atlantic Records byli přesvědčeni, že desku, která má takový obal, si nikdo nekoupí. „Po téhle nahrávce se zapráší, i kdybyste ji lidem dávali v papírovém pytlíku,“ oponoval Grant a v boji o obal alba byl nakonec vítězem. Deska, které se během let začalo říkat „Led Zeppelin IV“, nakonec nedostala žádné jméno, ale vévodily jí čtyři runové symboly, jenž měly symbolizovat každého ze členů kapely. „Bylo to proto, že se na nás z tisku valilo neskutečné množství špíny, tak jsme tuhle desku chtěli udělat anonymně,“ vysvětloval Jimmy Page a jedním dechem dodával, že doby folkového rozjímání nad welšskou krajinou jsou už minulostí…
Nedá se říct, že by album „Led Zeppelin IV“ bylo návratem k bluesovým začátkům debutu nebo přímočarému hardrockovějšímu znění „Led Zeppelin II“. Přestože právě k dvojce směřovala „Led Zeppelin IV“ pravděpodobně nejvíce, byl na ní znát modernější přístup, ještě větší skladatelská vytříbenost a větší odvaha pustit se do netradičních věcí, ovšem tentokrát v povolených mantinelech. Bubeník John Bonham v dobovém rozhovoru pro Melody Maker doslova řekl: „Hráli jsme líp než kdykoliv předtím a Jimmy byl vyloženě svěží.“ To obrovské nadšení, neutuchající entuziasmus, který se do kapely vlil, doslova explodoval v úvodní skladbě „Black Dog“, jež ukázala, že Led Zeppelin mají v sobě zase dávnou energii, a přitom zcela nerezignovali na bluesový základ. Ovšem tím, co této skladbě udávalo tón, byla hardrocková hřmotnost. Navíc „Black Dog“, ve spojení s následující „Rock And Roll“ byla přesně tím, co od kapely fanoušci, vyhladovělí po předchozí desce, čekali. Toto úvodní dvojspřeží je už dnes historickou událostí, ovšem tím, co Led Zeppelin zaručilo jednou pro vždy nesmrtelnost a dostalo je do učebnic hudební výchovy pro základní školy, byla osmiminutová epická suita „Stairway To Heaven“.
Tato věc má v sobě všechno, co kdy Led Zeppelin dělalo výjimečnými. Od křehkého, akustického úvodu, v němž Page kouzlí na dvanácti strunách, přes Plantův sugestivní projev, až po drásavý a hřmotný finiš, jenž je exhibičním místech zejména pro Pageovo sólování. Každá vteřina, každý tón této skladby, má své místo a dokumentuje (společně s „Child In Time“ od Deep Purple), proč hard rock počátku sedmdesátých let je dodnes tak inspirativní a ve své podstatě dokonalý do nejmenších detailů. Byla to právě „Stairway To Heaven“, která ukázala, jakou sílu v roce 1971 Led Zeppelin měli. Přestože tato skladba ční nad ostatními, ani zbytek věcí (v čele s „Black Dog“ a „Rock And Roll“) zde neplní funkci jakési výplně, ale spíše dotváří tuto nesmrtelnou desku. Bez žádné skladby, ať je to romantickou mandolínou prodchnutá „The Battle Of Evermore“, tajemná bluesovka „Misty Mountain Hop“ nebo trochu klidnější (možná lehce navazující na „Led Zeppelin III“) „Four Sticks“ a „Going To California“, by tahle deska nebyla úplná. Obzvlášť, když ji uzavře další klenot „When The Levee Breaks“, jenž si bere velkou část inspirace u stejnojmenné skladby americké countryové písničkářky Memphis Minnie, které Page (skutečně nerad) přiznal spoluautorství. Tato skladba je ukázkou hromového blues rocku, ve kterém velice důležitou roli hrají úsporné, přesto precizní bicí Johna Bonhama.
S vydáním alba se nespěchalo. Přestože kapela jej stvořila na začátku roku 1971 a výsledný kabát mu dala během léta v losangeleských Sunset Studios, fanoušci si na něj museli počkat až do 8. listopadu 1971. Než deska vyšla, členové se v rozhovorech předháněli v superlativech a fanouškovskou trpělivost natahovali až k prasknutí. Když se nahrávka objevila, působilo to jako výbuch. Tak dokonalí, tak expresivní, ani tak přitažliví Led Zeppelin do té doby ještě nebyli a jelikož řada skladeb (i přes složitou stavbu) používala výrazové prostředky, které byly fanouškům srozumitelné, letělo album směrem k vrcholům hitparád (v Americe jim prvenství ale nevysvětlitelně uniklo), odkud se nechtěla hnout řadu týdnů. Dnes se tato deska řadí nejen k největším klenotům rockové historie, ale rovněž k nejprodávanějším albům všech dob - do dneška ji předběhly jen tři desky – „Back In Black“ od AC/DC, „Hotel California“ z repertoáru The Eagles a nejprodávanější titul všech dob, „Thriller“ od Michaela Jacksona.
Rozpačité pocity z „Led Zeppelin III“ byly rázem zapomenuty, fanoušci brali obchody útokem a odnášeli si desku, o níž manažer Grant zcela pravdivě řekl, že bude jedním z největších alb všech dob. „Led Zeppelin IV“ také uzavírá klasickou etapu Led Zeppelin, která kapele navždy zaručila nesmrtelný statut a nekonečnou řadu následovníků. Na „Led Zeppelin IV“ kapela dosáhla svého vrcholu, který už nikdy neměl být překonán. V letech 1971 a 1972 byli Plant, Page, Jones a Bonham těmi nejzářivějšími hvězdami hudebního nebe, což s sebou ale přinášelo i jisté problémy. Bonham, nikdy žádný vzor abstinenta, začal pít skutečnou první ligu, k čemuž se blížil i Page, což však nebylo ještě tak strašné, jako fakt, že v kapele se objevil heroin, jehož zničujícímu kouzlu měl v příštích let právě Page propadnout…
|
