Když už projekt čtyř veličin progresivního rocku a metalu Transatlantic něco vydá, vždycky se jedná o megalomanské dílo. Bylo tomu tak hned napoprvé v roce 2000, kdy debutové album „SMPT:e“ otevřela půlhodinovou suita „All Of The Above“, čímž kapela definovala, o čem její tvorba bude a získala tím početný zástup příznivců. Ti se většinou rekrutovali z fanoušků kapel Spock`s Beard, Dream Theater, Marillion či The Flower Kings, tedy domovských kapel jednotlivých členů, pro zbytek rockového národa (tedy pro méně náročné posluchače) představovali Transatlantic zajímavou akvizici, ale byli pro ně moc složití a zdlouhaví. Když o rok později Transatlantic zopakovali prakticky stejný koncept na albu „Bridge Across Forever“, zdálo se, že čtveřice složená ze zpěváka, kytaristy a klávesisty Neala Morse (ex-Spock`s Beard), kytaristy Roineho Stolta (The Flower Kings), basisty Petea Trewavase (Marillion) a bubeníka Mikea Portnoye (ex-Dream Theater), řekla vše potřebné.
K životu se v příštích letech probírala jen občas. Když v roce 2009 vydala počin „The Whirlwind“, na nějž o pět let později navázala nahrávkou „Kaleidoscope“, už zmizel moment překvapení a částečně také energie, která provázela první dvě desky, zbyl vlastně jen precizně zahraný prog rock, na který měl největší vliv Morse. Proto Transatlantic zněli stále více jako jeho sólová alba. Vliv na to mělo i stále více slyšitelné využívání jeho kláves, což kapele ubíralo patřičnou rockovou dravost. Aby nedošlo k omylu, jak „The Whirlwind“, tak „Kaleidoscope“ lze považovat za zdařilé až silné nahrávky, ovšem přece jen se na nich objevovala místa, která bylo možné označit za mlácení prázdné slámy a vyvolávání duchů progrockových dinosaurů sedmdesátých let. I tak ve svém ranku platili Transatlantic za velmi dobrou partu, která umí napsat dobrou, poslouchatelnou skladbu a nechce posluchače omráčit pouze instrumentálními dovednostmi, které jsou v případě této čtveřice takřka nedostižné. Jestliže se na minulých dvou deskách mluvilo o ztrátě momentu překvapení a o opakování sebe sama, platí to částečně i u novinky „The Absolute Universe“. Ta je opět velikášským projektem, který Transatlantic nabízejí v několika verzích, z nichž tou nejzákladnější je dílo opatřené přídomkem „The Breath Of Life“. V podstatě už jen proto, že rozšířená edice „Forevermore“ je vlastně pouze o natahování už tak zdlouhavého materiálu.
Nejdůležitějším faktem, který jako první praští přes oči (nebo spíše přes uši) je věc, že Transatlantic mají na „The Absolute Universe“ nakročeno k větší písničkovosti a netlačí na posluchače náročným konceptem. I tak album vyžaduje soustředěný poslech, jen tak dá vyniknout všemožným detailům, práci s melodiemi a různým studiovým fíglům, které si však muzikanti tohoto kalibru mohou dovolit. Vyžaduje rovněž mnohem více poslechů než klasická rocková deska, protože po pár seznamovacích by bylo možné „The Absolute Universe“ odbýt jako klasickou práci kapely, která vše důležité řekla před dvaceti lety. Právě větší důraz na písničku samotnou (přestože se samozřejmě nejedná o klasicky střižené rockové skladby) je tím, co dělá „The Absoslute Universe“ zajímavějším dílem, než byla předchozí dvě alba. Nutné je poznamenat, že kvality debutu a vlastně ani druhé desky nebylo dosaženo ani tentokrát, ale po letech se jedná o příjemnější a poslouchatelnější záležitost.
Jak bude „The Absolute Universe“ znít, nastolí hned úvodní instrumentálka „Overture“, na které kapela staví zbytek alba. Jak bývá u Transatlantic zvykem, kytary jsou značně neagresivní a hrají spíše podle pravidel, které kdysi dávno nastavili Yes nebo Procol Harum, a i když jsou pro sound této čtveřice důležité, stejnou roli v něm hrají i Morseovy klávesy. Ten opět kouzlí své podivné melodie, které jsou místy trochu otravné, ale zaručují kontinuitu se staršími alby kapely a vlastně i s celou progrockovou historií. Méně by v tomto případě znamenalo více, ale přesto Transatlantic dokáží zaujmout méně komplikovanou stavbou některých skladeb. Nejedná se o hity v pravém slova smyslu, ale přece jen jistá dávka tohoto aspektu je v „Higher Than The Morning“, „Looking For The Light“ (zde překvapí tvrdší kytary v úvodu, které připomenou i klasické riffy Tonyho Iommiho z Black Sabbath), či „Can You Feel It“ cítit hmatatelněji než v minulosti. Stejně příjemně pak působí i přechod z „Love Made A Way (Prelude)“ do „Owl Howl“, ze kterého jsou jasně cítit Dream Theater a rozhodně to nemají na svědomí pouze klasické Portnoyovy bicí…
Forma Transatlantic je pro letošek silnější, než jak tomu bylo v minulé desetiletce. Pro fanoušky progrocku „The Absolute Universe“ nebude takovou nezbytností, jako byl debut „SMPT:e“, ale jistě se může stát jednou ze zásadních událostí letošního roku, který, jak se zdá, bude na progrockové projekty docela štědrý.
|
