To, že maďarská čtveřice Ektomorf má ráda starou Sepulturu, to je dávno známá věc. Stejně jako fakt, že fanoušci, kteří se dodnes nesmířili s odchodem Maxe Cavalery z brazilské legendy, ji vyhledávají jako náplast na dávnou bolístku, jež se odehrála skoro před čtvrt stoletím. A Ektomorf zjevně nevadí být v pozici evropských klonů kdysi tak slavné kapely, jež měla ambice sesadit Metallicu z trůnu. Právě na tu dobu, kdy Sepultura stála na vrcholu metalového světa, Ektomorf přísahají dodnes. A to vlastně už také trvá čtvrt století, což z nich udělalo respektovanou kapelu, přestože s původností byla vždy tak trochu na štíru. O tom svědčí i fakt, že novinka „Reborn“ je už jejich patnáctým dílem, které opět jede ve starých kolejích.
Personální stránka od poslední nahrávky „Fury“ z roku 2018 doznala opět změn, na basovém postu se pevně usídlil Csaba Zahorán a místo bubeníka po Dánielu Szabóovi zaujmul Kálmán Oláh z thrashmetalových Remorse. To ale na hudební směřování Ektomorf nemá moc velký vliv, dokud v čele této kapely stojí hlasový klon Maxe Cavalery Zoltán Farkas, je jasné, že tihle Maďaři neuhnou od svého přesvědčení ani o píď. Když vezmete například jejich klasickou desku „Redemption“, mladší nahrávky „Black Flag“ či „Aggressor“, nebo novinku „Reborn“, pokaždé víte, do čeho jdete. Jejich příznivci, krmeni pořádně živelnou show to berou, jako výhodu, někoho jiného může tento stereotyp už otravovat. Jedno je však jisté, Maďaři svou práci odvádějí nadmíru profesionálně a hrají svou hudbu tak přesvědčivě, že jim hru na Sepulturu musíte věřit, i kdybyste nechtěli.
S novinkou „Reborn“ se posluchač ocitne v době, kdy desky „Arise“ a „Chaos A.D.“ (samozřejmě od Sepultury) byly žhavé novinky a Brazilci s nimi dobývali svět. Proto úvodní „Ebullition“ působí jako kapelní manifest, avšak zároveň nastoluje otázku, co všechno by se muselo stát, aby se Ektomorf pustili do nějakých experimentů. Těch je tahle deska opět prosta. Farkas i sólový kytarista Szebasztián Simon hrají svoje typické riffy, které by více seděly do amazonského pralesa než na pláže Balatonu. Takže vlastně je úplně všechno v pořádku. Už jen proto, že Ektomorf jsou slušní skladatelé a na „Reborn“ se jim povedlo umístit osmičku natlakovaných věcí, které nepostrádají nápad a dokáží strhnout nejen svým nasazením a energií, ale také sevřeností, která drží celou desku pohromadě.
Dokonce dojde i na některé momenty, kde jako svěží vítr zavane inspirace odjinud než z Belo Horizonte a právě taková místa jsou velmi osvěžujícím momentem. Jde například o úvod skladby „Where The Hate Conceives“, kde rázem nad vším převládá duch staré Metallicy z dob „Master Of Puppets", jako křišťál čisté vyhrávky v titulní „Reborn“, nebo pouličně divokou, hardcorovou atmosféru v „The Worst Is Yet To Come“, kterou v téže skladbě střídají melodická, bezmála až maidenovská sóla. Právě tyto okamžiky jsou pro celkovou náladu „Reborn“ velmi důležité, protože desku dělají pestrou a kapelu odlišují od bohapusté kopírky Sepultury. Vliv Brazilců je sice stále drtící, ale jak bývá zvykem, Ektomorf se jej stále snaží ředit i dalšími nápady. Navíc už řadu let působí velice suverénním dojmem, což je další důležitý bod i pro jejich novou desku.
S tou se nemají za co stydět. Jsou na ní ve své typické póze a dobré formě. Stále sází na jednodušší výraz, který jim však sluší nejvíce. Opět dokáží nadchnout své fanoušky, a pokud se ještě najde nějaký zapřísáhlý obdivovatel staré Sepultury, který je ještě nezná, tak rozhodně i jeho. Je totiž na světě málo kapel, které odkaz Brazilců uchopili tak šikovně jako Ektomorf.
|
