Nedá se říct, že by po vydání debutu „…Very `Eavy …Very `Umble” byli Uriah Heep v pozici ošklivého káčátka scény, ale rozhodně se nedalo mluvit o rychlém úspěchu, protože fanoušci tehdy oslavovali novou tvář Deep Purple a stylové novátory Black Sabbath, ovšem těm pozornějším neuniklo, že v jiných londýnských klubech začínají hrát zajímavé kapely. Jednou z nich byli právě Uriah Heep, kteří si zejména kvůli skladbě „Gypsy“ začali budovat vlastní renomé. Vydavatelská firma Vertigo ucítila v jejich hudbě potenciál k útoku na pozici Led Zeppelin (přestože Byronovi chyběla Plantova image lva salónů) a „…Very `Eavy …Very `Umble” vydala v Americe v rozšířeném vydání se singlem “Bird Of Prey”, kde se představil nový bubeník Keith Baker, který nahradil Alexe Napiera. Přestože se v deska (pouze s názvem “Uriah Heep”) v Americe dostala do hitparád, což se jim v domovské Velké Británii nepovedlo, o oslnivém úspěchu a nových Led Zeppelin si kapela i vydavatelský label mohli nechat jen zdát.
Přesto tvrdý blues/hardrockový debut připravil živnou půdu pro další nahrávky, i když dodnes kytarista Mick Box přiznává, že se na něm kapela teprve hledala. Ostatně v době, kdy deska vyšla, byli Uriah Heep už trochu jinou kapelou. Došlo ke zmíněné změně bubeníka, sestavu posílil nakrátko posílil Keith Baker z od bluesových Bakerloo (tam byl krátce před koncem kapely nahrazen Billem Wardem, budoucím hráčem Black Sabbath), ale především došlo k mnohem většímu začlenění klávesisty Kena Hensleyho do skladatelského procesu. Díky tomu se výraz kapely začal měnit. Postupně ubývalo tvrdých bluesových pasáží, které byly nahrazovány mnohem košatějšími aranžemi, jež měl na svědomí Hensley. Jeho klávesy se začínaly pro zvuk Uriah Heep stávat stále dominantnější a sám Hensley byl stále silnější v kramflecích, obzvlášť když zejména Byron s Boxem začínali přijímat jeho skladby s otevřenou náručí. Tím začínala vznikat skutečně originální symbióza, ve které Boxova tvrdá, hardrocková kytara je konfrontována s progresivním, leckdy až nepřístupným zvukem Hensleyho kláves, na čímž se vznáší Byronův sebejistý vysoký hlas. Právě v té chvíli se začala rodit nejklasičtější éra Uriah Heep.
I když si Box a Hensley nemohli pozdji řadu let přijít na jméno, na začátku sedmdesátých let byli právě oni dva největší parťáci a tvůrci nezaměnitelného zvuku. S tím kapela přišla na druhém albu „Salisbury“, které vznikalo v překotné atmosféře. Vydavatelská firma chtěla okamžitě nasadit další album, aby oheň debutu nestačil vyhasnout. I přesto, že na natáčení byl jen velmi omezený prostor, tváří se „Salisbury“ jako megalomanské dílo. Zejména kvůli šestnáctiminutové titulní skladbě, která zaplní bezmála celou druhou polovinu alba. Kapela ve snaze přesvědčit o vlastní výjimečnosti na ní spolupracovala se čtyřiadvacetičleným orchestrem, jemuž však (výrazným přičiněním Hensleyho) poskytla až nepatřičně velký prostor, proto posluchač dostává obrovskou porci místy až nestravitelného materiálu, který naprosto rozmělňuje snažení kapely v dalších skladbách. Zlé jazyky v té době tvrdily, že Hensley chtěl dosáhnout stejného efektu jako Deep Purple na „Concerto For Group And Orchestra“, ale tím, že nechal hrát orchestr společně s Uriah Heep, docílil zmatené kompozice, která kazí dojem z jinak výborné desky. Zbylých pět skladeb totiž patří k naprosté hardrockové klasice a jsou školou stylu.
Každý fanoušek kapely ví, že „Salisbury“ je deska, která světu dala hit „Lady In Black“, který Uriah Heep zajistil nesmrtelnost. Zde naplno zafunguje Hensleyho skladatelský génius, který dokázal napsat jednoduchou a chytlavou skladbu, kam výborně zasadil i svůj hlas, kterému sice chybí expresionismus Davida Byrona, ovšem této skladby se zhostil tím nejlepším možný stylem. Paradoxem je, že Hensley původně „Lady In Black“ nabídl k nazpívání Byronovi, jenže tomu se nelíbila a proto se klávesista o veškeré pěvecké party postaral sám. Dnes už kompozice o návštěvě dcery vesnického vikáře, která jej vytrhla z depresivního stavu, patří k absolutní rockové klasice. „Ta dívka, která skladbu inspirovala, se to nikdy nedozví. Viděl jsem ji oknem svého hotelového pokoje, ale nikdy jsme se nesetkali,“ tvrdil později Hensley, což ale už nic nemohlo zvrátit na faktu, že právě díky této docela netypické skladbě se Uriah Heep začínali stávat hvězdami.
Hensley se na albu představil v roli zpěváka ještě jednou, a to znovu ve své skladbě „High Priestess“, kde je však ke slyšení i Byron. Ten na albu vyloženě exceluje. Jestliže na debutu držel svůj hlas na uzdě, hned úvodní výkřik v otvíráku „Bird Of Prey“ (té samé skladbě, která doprovodila americké vydání „…Very `Eavy …Very `Umble“) ukazuje, že pěvecký trůn, který právě obsadil Ian Gillan z Deep Purple, se začíná znovu otřásat. Samotná „Bird Of Prey“ je nesmlouvavá hardrocková jízda a ideální otvírák alba, na nějž kapela naváže o poznání jemnější (opět Hensleyho práce) „The Park“, mající největší devizu v zasněných vokálech ve sloce, které podporuje tajemně znějící akustická kytara, dokud však tento poněkud sentimentální stav nepřerve Boxův tvrdý riff v „Time To Place“, což je v podstatě jediná skladba, která ještě čerpá z bluesových časů. Ty na „Salisbury“ byly už takřka plně nahrazeny mnohem progresivnějším zvukem a kapela se začínala přibližovat až artrockové scéně.
Dobová kritika album na milost nevzala. Nevšimla si bezprecedentní jízdy „Bird Of Prey“ ani lehkosti „Lady In Black“, poukazovala pouze na titulní kompozici, kterou označovala dokonce za „progrockovou noční můru“. Je pravda, že kvůli ní toto album dost trpí a ubírá Uriah Heep na síle. Tu ale kapela i přesto začínala nabírat. I díky živým vystoupením, na kterých si jí všímalo čím dál více fanoušků. Zlaté roky začínaly…
|
