Když krátce po vydání alba „Look At Yourself“ vylétl ze sestavy bubeník Iain Clark, s Uriah Heep se rovněž rozloučil původní basista Paul Newton. I když Clarka oželela kapela s lehkým srdcem, rozchod s Newtonem mrzel mnohem více, jednalo se nejen o zakládajícího člena, ale i o člověka, jenž s Kenem Hensleyem hrával od šedesátých let. Ovšem jestliže na počátku kariéry Uriah Heep působil Newton i v pozici skladatele (zejména v dobách debutu „…Very `Eavy …Very `Umble“), postupem času se jeho přístup stával čím dál laxnějším a jeho skladatelské ambice klesly na bod mrazu. Ken Hensley si už dávno pohrával s myšlenkou, že do Uriah Heep přivede svého někdejšího spoluhráče z dob The Gods, bubeníka Lee Kerslakea a ten na jeho opakovanou nabídku skutečně kývl. Post basisty po Newtonovi nakonec připadl zkušenému Marku Clarkeovi, jehož aktuální kapela, jazzrocková smetánka Colloseum, právě prodělávala klinickou smrt. Clarke nastoupil do Uriah pouze jako dočasná náhrada a domluva zněla pouze na turné k „Look At Yourself“. Tehdy ale zaúřadovala štěstěna…
Od útlého mládí, které Gary Thain prožil na Novém Zélandě, inklinoval silně k rock n`rollové hudbě. Když pak přišla v druhé polovině šedesátých let vlna hippies a hlavně kytarového blues rocku, upsal Thain svůj osud právě tomuto stylu. Legendy mluví o tom, že ještě ne jako dvacetiletý člen australské kapely The New Nadir odcestoval do Londýna, aby si zde zajamoval spolu s Jimim Hendrixem, což se mu prý nakonec povedlo. Ve Velké Británii se pak přidal ke kapele Keef Hartley Band, která právě vyrazila na cesty společně s Uriah Heep. S těmi si nakonec padl do noty, zejména se zpěvákem Davidem Byronem je pojila společná láska k alkoholu a nakonec přijal nabídku, aby po turné „Look At Yourself“ nahradil Marka Clarkea. To byl únor 1972 a kapela měla na příští měsíc zamluvené studio na natáčení čtvrté desky. Tam spolu s nimi zamířil i Thain, nicméně Uriah Heep měli v zásobě už jednu nahranou skladbu, „The Wizard“, kde basové party nahrál ještě Clarke. „Rozhodli jsme se Markovu basu nepřetáčet, protože byla nahrána skvěle,“ řekl po letech kytarista Mick Box, „Mark byl profesionál každým coulem.“
Byl to právě Box, který byl skladatelsky při větší chuti a dokonce si padl do noty s novým bubeníkem Lee Kerslakem, s nímž (za pomoci Davida Byrona) vytvořil dvě skladby nové desky, „Traveller In Time“ a „All My Life“. Ty nejsou zásadními tahouny alba, ale krásně dokreslují atmosféru jedné z nejdůležitějších desek Uriah Heep. Zejména „Traveller In Time“ je znamenitá věc, stavící na kytarových vyhrávkách a bluesovém základu, na nějž se nabalují progresivní vlivy, které byly v té době Uriah Heep naprosto vlastní. Prostupují celou deskou, míchají se do hardrockového základu a to tak specifickým způsobem, že Uriah Heep byli v dobách vydání „Demons And Wizards“ naprosto unikátní a na první poslech rozpoznatelnou kapelou. Zaručovala jim to také pestrost skladeb, která je nejvíce slyšet v polovině alba - kapela nejprve nasadí vzletnější kompozici „Circle Of Hands“, v níž si hlavní slovo bere Ken Hensley, aby poté dokázala přijít se zatěžkanou, skoro až v sabbathovském duchu vedenou „Rainbow Demon“. Obě skladby jsou důkazem toho, jak všestranným skladatelem se během několika let stal Ken Hensley, protože obě pocházejí z jeho autorské dílny.
Byl to rovněž on, kdo přispěl nejzásadnější věcí celé desky, svěží hitovkou „Easy Livin`“, jež dovedla „Demons And Wizards“ k mezinárodnímu úspěchu. Nejzásadnějším aspektem této skladby je to, že je v podstatě jednoduchá, bez větších exhibic jednotlivých členů a přesto funguje na výbornou. V době vydání jí byla vyčítána částečná více progresivních momentů, ovšem právě tato skladba přežila s úvodní „The Wizard“ (kupodivu na poměry Uriah Heep méně razantní nástup do celého alba) do dnešních dnů a tvoří společně s „Lady In Black“ největší klasiku, kterou celý archiv britské legendy nabízí. Progresivních chvil přesto nabídne „Demons And Wizards“ stále dost. Dají se najít v Boxově „All My Life“, což je společně s „Easy Livin`“ nejpřímočařejší skladba, která se s mírnými vlivy blues vrací na přelom šedesátých a sedmdesátých let, přesto je nejméně výraznou položku na jinak fantastickém albu. Je na něm totiž řada míst, kde se dostavují doslova zvukové orgasmy, ze kterých (kromě výše zmíněných) je zapotřebí vypíchnout závěrečnou dvojskladbu „Paradise/The Spell“, zejména její prostřední část je jasným důkazem o obrovské formě a skladatelské potenci Uriah Heep na počátku sedmdesátých let.
Kapele prospěl nástup nové rytmiky, zejména Lee Kerslake je důslednější a razantnější než jeho předchůdci a i nováček Gary Thain, v době tvorby této desky byl v roli absolutního benjamínka, brzy začal získávat ostruhy. V sestavě Uriah Heep se z něho stala hvězda a to i díky mladické image, díky které se okamžitě stal miláčkem ženské části publika. Na úspěch „Look At Yourself“ se podařilo navázat beze zbytku. Díky úspěchu singlu „Easy Livin`“ přišel průlom v Americe, kde „Demons And Wizards“ získala zlatou desku. I Velká Británie, která se ke kapele zpočátku chovala doslova macešsky, objevila její kouzlo a domovští fanoušci dotlačili album na dvacátou pozici britské hitparády. Popularita Uriah Heep začínala prudce stoupat, mluvilo se dokonce o tom, že právě tahle kapela by mohla nahradit v té době rozhádané Led Zeppelin či Deep Purple na rockovém trůnu.
„Demons And Wizards“ je spolu s „Look At Yourself“ nejzásadnějším dílem, které katalog této legendy nabízí. Byl na něm do detailu vytříben původní styl, založený na složitých progrockových postupech a hardrockové energii, bylo znát, že kapela stále piluje svůj songwritting a nabízí pořád ještě propracované skladby, ovšem v přístupnějším a hitovějším balení. Tehdy byli Uriah Heep na vrcholu svých sil.
|
