Tempo, které manažer Gerry Bron pro Uriah Heep na začátku sedmdesátých let nastolil, začínalo být vražedné. Především David Byron už mlel na hektickém turné k albu „Demons And Wizards“ z posledního, neustálým přetížením trpěl jeho hlas a vlastně i on sám. Tak jak Uriah Heep stoupali po žebříčku popularity, zpěvák se začínal potápět do alkoholového bahna. Stále ještě zůstával disciplinovaným členem kapely a klávesista Ken Hensley si tehdejší formu Uriah Heep pochvaloval. „V té době byla kapela hodně soustředěná,“ vzpomínal na rok 1972, „všichni jsme chtěli to samé a byli jsme ochotni přinést oběti. „Demons And Wizards“ bylo první album, které nahrála naše klasická sestava a v tom bylo to kouzlo, které vytvořilo tolik energie a ndašení.“ Pro Brona však nebylo jednoduché kapelu nahnat zpátky do studia, protože tak činil bezprostředně po propagačním turné k „Demons And Wizards“.
Šnůra koncertů byla pro Uriah Heep velmi důležitá, během nich sehrála, což bylo zejména v případě Garyho Thaina důležité. Když kapela nastupovala do studia, byl už sebevědomým členem, jenž měl v rukávu i několik es v podobě autorských námětů na skladby. Ani větší zapojení Thaina do skladatelského procesu (největší stopu zanechal v hitové skladbě „Sweet Lorraine“) nezabránilo tomu, že „The Magician`s Birthday“ zní docela podobně jako předchozí „Demons And Wizards“. Bylo znát, že kapela tvořila skladby prakticky ve stejném období a posun členů jako autorů měl jen minimální prostor. „The Magician`s Birthday“ ještě ani v nejmenší nenaznačuje nic o úpadku nebo rozkladu kapely, přestože dobové kritiky album takřka trhaly na kusy a označovaly ho jako zbytky po hostině „Demons And Wizards“. Tento odsudek je s odstupem času však přehnaný a krajně nespravedlivý.
Je možná pravda, že „The Magician`s Birthday“ je mírně nenápadnější kolekcí skladeb, ale stále ještě představuje Uriah Heep v jejich nejlepší hodince. Sice se z něho nepodařilo vykřesat podobně silný a hitový singl jako byl „Easy Livin`“ z minulé desky, ale možná proto je toto album vyrovnanější (alespoň ve většině své stopáže) kolekcí, která zase ukazuje o kousek dotaženější rukopis. Čím dál víc se sázelo na kratší (s jednou výjimkou) skladby, které měly údernější hardrockový základ, což byly svižné věci „Sweet Lorraine“ a „Spider Woman“. Není náhodou, že u obou je podepsán jako spoluautor Gary Thain (a ani u jedné z nich Hensley), jenž preferoval jednodušší strukturu skladeb a přikláněl se k hardrockové přímočarosti. Ve spojení s jeho osobností a image se tak Uriah Heep v těchto věcech přiblížili na dostřel glam rocku, který válcoval tehdejší britské hitparády.
Přestože obě skladby vyšly jako hlavní singly desky, fanoušci Uriah Heep spíše přísahají na úvodní „Sunrise“, která je dle hlasů mnohých nejlepším a nejpamátnějším kouskem, který „The Magician`s Birthday“ obsahuje, přestože její úvodní vokální linka může evokovat legendární „July Morning“. „Sunrise“ je typický Hensleyho kousek, odhalující opět progresivnější tvář kapely, stejně jako „Echoes In The Dark“ nebo „Rain“, které lze řadit k rovněž velice vydařeným věcem. Prohlubují rozdíl mezi Hensleyho kompozicemi (které jsou jemnějšího znění, jako kdyby časy „Easy Livin`“ už byly zapomenuty a obsahují mnohem více progrockových motivů) a mezi věcmi, kterými přispěli ostatní muzikanti, ale stále mají velice kvalitní základ, i když stále více zní jako skladby, jimiž se Hensley prezentoval na svých sólových albech v příštích letech. V době kolem alb „The Magician`s Birthday“ a následně i „Sweet Freedom“ a „Wonderworld“ přenechával Hensley větší iniciativu svým spoluhráčům a začínal rozjíždět vlastní sólovou kariéru. Proto „Rain“ či „Tales“ působí jako kousky, které by se spíše hodily na jeho vlastní alba než na desky Uriah Heep.¨
Nutné je zdůraznit desetiminutovou titulní skladbu, vzešlou z dílny Hensleyho, Boxe a Kerslakea. Začíná typickým Boxovým riffem a rozprostírá kolem sebe temnou atmosféru. Ovšem v jejím případě opustil Uriah Heep skladatelský génius. Tentokrát se jim nepodařilo přinést tolik nosných nápadů, aby udrželi stejně silný trend po celých deset minut. Už s popěvkem „happy birthday to you“ a Hensleyho použitím kazoo je jasné, že se kapela začíná utápět v bezradných uličkách vlastních nápadů a začíná rozjíždět poněkud kakofonické jam session, do něhož Box zasahuje nepříliš objevná sóla a Hensley se pomocí kláves snaží udržet temnou atmosféru, ale celá stavba skladby se začíná uvnitř drolit a sypat jako domeček z karet. Když tuto skladbu po letech nazval renomovaný kanadský publicista Martin Poppoff „epickou noční můrou“, nelze nic jiného, než mu dát za pravdu.
I přes nepříliš přesvědčivý konec může být „The Magician`s Birthday“ stále řazena k tomu nejklasičtějšímu s čím Uriah Heep za celou svou kariéru přišli. Přestože je mnohými fanoušky řazena k slabším albům byronovské éry a je jí vyčítána přílišná rychlost, při které vznikala, pořád představuje kapelu na vrcholu tvůrčích sil. Ovšem z vrcholu vede jen jedna cesta…
|
