Co se týče návštěvnosti koncertů byli Uriah Heep po vydání „Sweet Freedom“ na svém absolutním vrcholu. Zažívali plné arény v kontinentální Evropě, Americe i domovské Velké Británii, což byl fakt, který dokázal zastínit mírné rozčarování, které album přineslo. Řada fanoušků, řádně nažhavených předchozí trojicí, vzala „Sweet Freedom“ znovu za své, ovšem těm pozornějším neunikla trochu slabší forma kapely. Jenže triumfální koncertní tažení z jara roku 1974 dokázalo všechny chmury rozehnat. To už Uriah Heep, fungující jak na běžícím pásu, měli hotovou další desku. Ta měla buď fanoušky uklidnit a navázat na předchozí díla nebo kapele mohla zlomit vaz. „Všude kam vlezu, slyším, kdy bude další „Gypsy“ nebo „Lady In Black,“ stěžoval si Ken Hensley, na jehož bedrech stále ležel největší díl odpovědnosti za repertoár, „ale my jedeme podle jiných pravidel.“
To se ukázalo už v tom, že během hektického tempa u Uriah Heep stihl ještě pracovat na sólových deskách. Tím šla práce v domovské kapele trochu stranou a skladatelský proces na albu „Wonderworld“ si rozdělili v podstatě všichni členové kapely. Utrpěla tím progresivní stránka, jejímž hlavním zastáncem byl Hensley, ale došlo k posunu směrem k jednodušším skladbám, které nepostrádaly údernost a hitový punc. Během let se toto album kvůli zmíněné větší absenci progresivních postupů stalo otloukánkem diskografie byronovské éry, ovšem tento odsudek je nespravedlivý, protože „Wonderworld“ je minimálně stejně silná (i když trochu jiná) než „Sweet Freedom“. Příklon k větší jednoduchosti (nebo komerčnímu soundu, chcete-li), Uriah Heep prospěl, protože jejich tvorba se začínala dostávat do slepé uličky a hrozilo vykrádání sebe sama. Tomu „Wonderworld“ z velké části zamezila.
Nelze zde najít mnoho tolik vyčítané únavy a skladatelské vyčpělosti, jak se o ní hovořilo v dobových recenzích. Jen se změnil přístup a z historického kontextu to bylo pravděpodobně k dobru věci. Nebylo třeba stagnovat na místě a točit další variace na „Demons And Wizards“. Z tohoto ohledu je „Wonderworld“ krok správným směrem, přestože je nutné říct, že ne všechny skladby se na této desce povedly na výbornou. Jenže pozitiva ve velkém převyšují. Odvážným tahem bylo zařazení titulní balady na začátek alba, ovšem ta je natolik kvalitní a obsahující geniální vokální linku, že zastínila i protežovanější a slavnější otvíráky z předchozích desek. Titulní „Wonderworld“ startuje naprosto strhující jízdu první polovinou alba, na ní naváže ráznější a hardrockovější „Suicidal Man“ a opět baladičtější „The Shadows And The Wind“, která svou razanci zúročuje zejména v refrénu, jenž dostává svižnější tempo. I hardrockovější „So Tired“ a čarokrásná balada „The Easy Road“ s nádhernými smyčci (je pravda, že více by se hodila na Hensleyho sólovky) patří k vysokému standardu nejen tohoto alba, ale i celé byronovské éry Uriah Heep.
S druhou polovinou je ale trochu potíž. Startuje singlovou důraznou „Something For Nothing“ (je s podivem, že manažer Bron vybral jako singl tuhle věc na úkor „Wonderworld“ či „The Easy Road“), která ještě snese velmi přísná kritéria, ale Uriah Heep na ní navazují dvěma skutečně slabšími kousky „I Won`t Mind“ a „We Got We“. Ty jako kdyby skutečně demonstrovaly tolik vyčítaný úpadek a vyčerpání zdánlivě bezedné studnice nápadů. Tyto dva kousky obsahují skutečně jen vyluhované postupy, neodpovídající tomu, jak moc byli Uriah Heep v minulosti výjimeční. Kapela zvedne ještě hlavu v závěrečné „Dreams“, ovšem ani v ní se nekoná návrat k formě, jakou se prezentovala v prvních šesti skladbách, i přes takřka geniální basové linky Garyho Thaina. Ač má však tato deska slabší konec, lze ji stále řadit k naprosté kapelní klasice. Jenže tahle kapitola měla jeden velice smutný, tragický dovětek…
Uriah Heep se na paty začala lepit smůla. V Evropě se jim stále ještě dařilo, ovšem americký trh „Wonderworld“ nepřijal s úplně otevřenou náručí. Navíc přišlo smůlovaté americké turné. Uriah Heep na něj nevyráželi v nejlepší kondici, mezi jednotlivými členy to začínalo vřít, poukazovalo se na nezvladatelné chování Garyho Thaina i na stále zhoršující se komunikaci s Davidem Byronem, který si v alkoholové závislosti sahal na ještě hlubší dno. Když pak opilý Mick Box spadl při koncertě z pódia, snesla se kritika i na něho. 15. září 1974 ale pro Garyho Thaina přišlo velké varování. Přímo během vystoupení v Dallasu, při skladbě „July Morning“ dostal silný zásah elektrickým proudem, který jej okamžitě knockautoval k zemi. Omráčený Thain chtěl vystoupení dohrát, nakonec byl se silnými popáleninami převezen do nemocnice. Jeho dny v Uriah Heep ale už byly sečteny.
Americké turné muselo být zrušeno a po Thainově propuštění z nemocnice se pokračovalo nejprve po Evropě, pak následoval přesun do Austrálie a na Nový Zéland, do Thainovy rodné země. Tam sedmadvacetiletý basista odehrál poslední koncert v řadách Uriah Heep. S kapelou se sice ještě vrátil do Evropy, ale v únoru 1975 si vyslechl ortel, jaký už delší dobu očekával. Kvůli své postupující závislosti na heroinu, která mu prakticky znemožňovala další fungování, byl s okamžitou platností vyhozen. Sliboval, vyhrožoval, prosil, ale nebylo mu to nic platné. Po svém konci u Uriah Heep uvažoval o rozjetí vlastní kapely či sólové kariéry, ovšem zůstalo jen u marných plánů. Zubatá si pro něj přišla 8. prosince téhož roku, když si ve svém bytě v Norwood Green v Londýně vpálil do žíly zlatou. V ten den se prominentní nebeský Klub 27 rozrostl o další člena…
|
