Ještě dříve než si pro nebohého Garyho Thaina přišla zubatá, představili Uriah Heep jeho nástupce na pozici basisty. Prestižní post (Uriah Heep v té době byli skutečně velká kapela, umisťující se pravidelně ve všemožných hitparádách) obsadil už předem vyhlédnutý John Wetton, jenž byl dva roky předtím členem progresivních velikánů King Crimson. Ti v době Wettonova příchodu v březnu 1975 měli na kontě aktuální album „Red“, ovšem kapela už neexistovala. Dokonce byla snaha o to, aby King Crimson pokračovali s Wettonem jako frontmanem poté, co Robert Fripp ohlásil, že končí s hudbou, protože v roce 1981 nastane konec světa a on se na něj musí připravit. Ovšem Wettona na postu frontmana management odmítl a proto se basista mohl stát členem Uriah Heep. Že do kapely nikdy zcela nezapadl, svědčí fakt, že za svou kariéru přispěl pouze dvěma fragmenty do skladeb (obě vyšly na albu „High And Mighty“), a že Ken Hensley se o něm v budoucích letech vyjadřoval jako o prvku, který do soukolí příliš nezapadl.
Natáčet se nová deska, pro kterou byl zvolen název „Return To Fantasy“, začala už na jaře 1975, v době, kdy byl Wetton v kapele pouze pár týdnů. Autorství skladeb bylo takřka rovnoměrně rozloženo mezi všechny čtyři staré členy (Byron, Box, Hensley, Kerslake), přičemž kdysi výhradní autor Ken Hensley přispěl pouze dvěma zcela autorskými skladbami – „Your Turn To Remember“ a „Year Or A Day“ – které rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co tahle deska nabízí. K velké iniciativě, alespoň co se týče autorství, se nakonec vybičoval David Byron, který v dobových rozhovorech „Return To Fantasy“ označoval za nejlepší album Uriah Heep a desku, která udává tón budoucnosti kapely. Ale známe ty promo řeči… Nejlepší album Uriah Heep „Return To Fantasy“ rozhodně není, ale je pravda, že nabízí několik skutečně velkých momentů, které jsou dnes už řazeny k památným okamžikům rockové hudby.
Deska trpí poněkud rozháraným konceptem. Když ji odstartuje hardrocková jízda v podobě titulní „Return To Fantasy“, vypadá to, že je zaděláno na skutečně skvostné album, tahle skladba patří k tomu nejlepšímu co Uriah Heep kdy udělali. Jenže stavba, vyhnaná na tak bytelném základu. jako byla úvodní „Return To Fantasy“, se brzy začne drolit. Zpočátku ještě nenápadně - „Shady Lady“ ještě ukazuje kapelu ve velké formě, samotného Byrona donutí opět k falzetovým výkřikům. V podobném duchu pokračuje ještě členitá „Devil`s Daughter“, která ukáže, že kapela pozbývá svých dřívějších znaků a vrací se k méně komplikovanému soundu, či se kvůli hravým Hensleyho klávesám přiklání až ke glam rocku, který už byl v té době také na ústupu z posluchačského spektra. Velké formy Uriah Heep dosáhnou ještě v „Beautiful Dream“, v níž se přece jen alespoň částečně vrací magií prodchnutý zvuk, ovšem i přes něj na povrch vyvěrají signály, které svědčí o větší písničkovosti alba.
Předchozí „Wonderworld“ znamenala určité vyklizení pozic a její úspěch nebyl tak velký jako u „Demons And Wizards“, „The Magician`s Birthday“ a „Sweet Freedom“ a kapele byla vyčítána přílišná náklonnost k pop rocku. V tomto ohledu jdou Uriah Heep na určitých místech „Return To Fantasy“ ještě dál. Příkladem je rock n`rollově laděná „Prima Donna“ s otravnými orchestrálními dechy, což je jedna z nejhorších věcí, jakou Uriah Heep (v éře s Davidem Byronem) natočili. V podobném trendu se pokračuje i v laciné bluesovce „Your Turn To Remember“, která mohla klidně vypovídat o tvůrčí krizi v Hensleyho autorské dílně. Má tak daleko k jeho dřívějším majstrštykům jako je z Londýna do rovníkové Afriky. Ledacos by vysvětlovalo Hensleyho vyjádření na vrub nové sestavy. „Když odešel Gary Thain, došlo k zániku kapely. To byl začátek konce, protože potom jsme dělali skladby Uriah Heep, ale jako Uriah Heep jsme se necítili. Ti byli jen jedni – Box, Byron, Kerslake, Hensley a Thain.“ Proto možná i divočejší „Showdown“ zní se svou optimistickou atmosférou a Boxovým otravným sólováním trochu nepatřičně. Forma se kapele vrací v příjemné bluesové baladě „Why Did You Go“ s precizně zaranžovanými vícehlasy a neopouští ji ani v závěrečné „Year Of A Day“, která měla být dramatickým vyvrcholením alba, ovšem v porovnání s epochálními epickými skladbami z minula úplně neobstojí.
Přestože „Return To Fantasy“ je (z pohledu kompletní diskografie kapely) stále velmi silná deska, v byronovské éře nebude patřit k těm stěžejním. Podařilo se jí udržet kontinuitu a místy i tajemný závoj, který ji obepínal, ovšem bylo znát, že kapela začíná být trochu z formy. Rozhodně za to nenese vinu pouze Wetton, který neměl na výslednou tvář „Return To Fantasy“ prakticky žádný vliv. Hůře na tom byl Byron, u kterého pití už převyšovalo únosnou míru (ve sklenicích se začal utápět ještě více, když viděl, jak kapela zametla s Garym Thainem), navíc i Hensley se důvěrně seznámil s drogami, aby se pak se závislostí na nich potýkal řadu dalších roků. Tyto negativní vlivy se podepsaly nejen na „Return To Fantasy“ (ještě v docela malé míře), ale zejména na celkové budoucnosti.
Uriah Heep se po albu „Return To Fantasy“ rozešli s producentem Gerrym Bronem. Byl to on, komu kapela kladla za vinu relativní neúspěch alba. To sice zaznamenalo nejlepší umístění Uriah Heep v britské hitparádě vůbec (výsledkem bylo sedmé místo), ale na americkém trhu „Return To Fantasy“ až ostudně propadlo. Situaci bylo třeba řešit, Uriah Heep si nepřipouštěli, že doba jejich největší slávy právě končila…
|
