V roce 1976 nebylo nic tak nemoderní jako starý hard rock. Z britského undergroundu začaly vylézat prapodivné existence, motající se kolem krámu s ještě podivnějšími hadry, který nesl název Sex a vlastnil jej Malcolm McLaren. Jestli tito adolescenti něco nenáviděli, pak to byli rockoví dinosauři první poloviny sedmdesátých let. Patřili mezi ně i Uriah Heep, kteří se díky svým svým košatým aranžím, dlouhým skladbám a velikášským instrumentálním výkonům pro ně stali opravdovým trnem v oku. Kapela po albech „Wonderworld“ a „Return To Fantasy“ zažívala úpadek popularity a tohle měl být další hřebíček do rakve. Navíc se nedalo mluvit o žádné soudržnosti mezi jednotlivými členy, kteří neúspěch posledního alba nesli dost těžce. Mick Box a Lee Kerslake působili poněkud nezúčastněným dojmem, z Davida Byrona se definitivně stal permanentní opilec a John Wetton ten chaos pozoroval se stupňujícím se neklidem. Jediný, kdo skutečně o kapelu jevil zájem, byl Ken Hensley.
Ačkoliv v roce 1975 vydal sólové album „Eager To Please“ (Byron v témže roce přišel s nahrávkou „Take No Prisoners“, s níž mu pomohl jak Mick Box, tak Lee Kerslake), stal se znovu ústřední postavou kapely. A když z vydavatelské firmy na přelomu let 1975 a 1976 přišla otázka, zda může kapela točit novou desku, byl jediný, kdo měl v zásobě nějaké skladby. „High And Mighty“ měla být spíše moje další sólovka, ale nakonec se z toho stala deska Uriah Heep,“ řekl k deváté řadovce Hensley. V jeho slovech je hodně pravdy. To, co naznačovaly „Wonderworld“ a „Return To Fantasy“ - odklon od klasického soundu a schémat starších alb - to na „High And Mighty“ rezonuje ze všech sil. Progresivní prvek, který dominoval od „Salisbury“ po „Sweet Freedom“, je takřka pryč a důraz se klade na jednodušší skladby a přehlednější aranže. Možná se tím kapela chtěla odstřihnout od produkce Gerryho Brona, jelikož si „High And Mighty“ produkovala sama, možná se tím chtěla více přiblížit tehdejšímu ve zjednodušování zvuku, možná se chtěla zavděčit mladším posluchačům. To nevyšlo, přestože i „High And Mighty“ lze s přivřením oka považovat a klasickou desku Uriah Heep. Vlastně už jen proto, že je poslední, která obsahuje hlas Davida Byrona.
Je proto příznačné, že v úvodní skladbě „One Away Or Another“, která jinak patří na albu k těm nejsilnějším, nelze slyšet Byronův hlas, kterého zastoupil John Wetton, jenž svým projevem skladbu sráží o mnoho bodů dolů. Je to škoda, právě „One Away Or Another“ mohla být největším tahounem alba. Tuto funkci přebírá následující „Weep In Silence“, přesvědčivý výsledek spolupráce Hensleyho a Wettona, mající i díky poklidnému tempu velice podmanivou a tajemnou atmosféru. Zafunguje rovněž „Midnight“, která zastupuje dramatickou stránku a tvoří jeden z jasných vrcholů desky. Z opačné strany spektra je svižná „Can`t Keep A Good Band Down“ („Nemůžu brzdit dobrou kapelu“), kterou lze brát jako Byronův epitaf, protože v době vydání „High And Mighty“ byl věčně opilý zpěvák pro Uriah Heep spíše přítěží. Mezi tyto skladby kapela vklínila ještě velmi slušnou (i když nikterak objevnou) „Misty Eyes“, která svou povahou definuje filozofii celého alba – vyšlo proto, aby něco vyšlo a nakonec to nebylo špatné…
Najdou se zde horší věci, které by se v dřívějších dobách snesly leda na B stranách singlů. Jsou zastoupeny zejména na druhé polovině alba (jak se stalo zvykem i u přechozích několika alb) a proto „Woman Of The World“, „Can`t Stop Singing“ a koneckonců i „Make A Little Love“ jsou jen výplněmi, které sice Uriah Heep nedělaly ostudu (nejhorší moment „High And Mighty“ je Wettonův zpěv v „One Way Or Another“), ale přece jen na poměry kapely, jejíž fanoušci byli zvyklí na jiný standard, působí nenápadně a obyčejně. O něco lépe dopadla druhá spolupráce Hensleyho a Wettona ve skladbě „Footprints In The Snow“, jež nese všechny klasické atributy Uriah Heep, a především závěrečná „Confession“, která vzhledem k okolnostem, jaké následovaly, je až mrazivě smutnou těčkou.
Věci nabraly špatný kurz. „Vzdálenost mezi Davidem (Byronem) a zbytkem kapely dorostla do nepředstavitelných rozměrů,“ řekl Gerry Bron. Koncerty se stávaly čím dál tragičtější podívanou na chátrajícího Byrona, který na nich prožíval těžké kocoviny, aby se hned po představení propil do bezvědomí. Zbytek kapely mu stav věci vyčítal, ale Byron, žijící ve své vlastní bublině, si nedal říct a sám sebe stále viděl jako největší rockovou hvězdu. „Je to tragédie, ale David byl jedním z těch klasických lidí, kteří nedokázali čelit skutečnosti a hledal útěchu v láhvi,“ dodal Bron. V červenci 1976, pouhý měsíc po vydání „High And Mighty“, bylo světu oznámeno to, čeho se fanoušci už delší dobu obávali. David Byron byl na přímou intervenci ze strany Kena Hensleyho vyhozen z Uriah Heep. Stalo se tak po zpackaném koncertě ve Španělsku a ten večer skončila klasická éra kapely. Za pár dní později ji opustil i basista John Wetton a Uriah Heep byli v tu chvíli ve stavu klinické smrti.
Nabídku, aby se k Byron k Uriah Heep znovu připojil, obdržel zpěvák v roce 1981, kdy už členem kapely nebyl Ken Hensley. Odmítl, přestože jeho kapela Rough Diamond, kterou si po vyhazovu z Uriah Heep založil, zoufale pohořela, stejně jako jeho další pokusy o sestavení The Byron Bandu nebo jako sólové desky. Poslední „That Was Only Yesterday“, vydal v roce 1984. To už byl ale jen svým vlastním stínem. Životní styl plný alkoholu a večírků jej dovedl až na mizinu, byl nucen prodat svůj dům a žil v podstatě jako bezdomovec v holobytě v Berkshire. Tam jej (v naprostém zapomenutí) 28. února 1985 zastihla smrt, neboť mu v osmatřiceti letech vypověděla službu jeho zdevastovaná játra a ledviny. Byl to smutný odchod jednoho z nejlepších zpěváků hardrockové historie. Kromě Johna Wettona se ani jeden ze spoluhráčů ze slavné éry Uriah Heep ani neukázal na jeho pohřbu…
|
