Už se snad ani nepočítalo s tím, že o sobě kapela kytaristy Korn Briana „Heada“ Welche dá ještě někdy vědět. Její původní význam pozbyl platnosti ve chvíli, kdy se Head znovu připojil ke Korn, aby s nimi, aspoň částečně, navázal na slavnou minulost, kdy se z nich v devadesátých letech stala jedna z největší amerických kapel, udávající trend celé scéně. Head po slabším albu „Take A Look In The Mirror“ Korn opustil a tiskem proběhla zpráva o jeho fanatickém křesťanství, jež se mělo stát překážkou pro jeho fungování v kapele. Jisté je, že bez Heada Korn začali spíše živořit a sám kytarista hlásil, že „zkažený nemorální“ svět metalu opouští. Nakolik šlo o upoutání mediální pozornosti a nakolik o vážnost celého stavu věci ví jen sám Head. Netrvalo totiž dlouho a přihlásil se s dvěma sólovými deskami „Into The Light: The Testimony“ a „Save Me From Myself“, a zakrátko založil právě i kapelu Love And Death. S tou v roce 2013 vydal debutovou desku „Between Here & Lost“. Ta vzbudila trochu mediální pozornosti, ovšem mnohem více prostoru se věnovalo Headovu návratu do Korn, který se uskutečnil jen pár měsíců po vydání debutu Love And Death.
Přestože po tomto comebacku do lůna mateřské kapely se Love And Death nerozpadli a v roce 2016 se připomněli skladbou „Lo Lamento“, provázelo je v posledních letech až zneklidňující ticho. Bylo to umocněné tím, že Heada opustil jak basista Michael Valentine, tak bubeník Dan Johnson a věrný mu zůstal pouze kytarista JR Bareis. Vzhledem k tomu působilo oznámení, že tahle parta, loni doplněná o novou rytmickou sekci, vydá nové album, velice překvapivým dojmem. I proto, že Head je dnes znovu pevnou součástí Korn, s nimiž předloni vydal desku „The Nothing“. Nejedná se tak o tříštění sil už tak trochu roztěkaného kytaristy? Novinka „Perfectly Preserved“, opravdu není špatná a jako by jejím prostřednictvím chtěl Head vzkázat: „Takhle by zněli Korn, kdybych tam vládl já…“
S tvorbou jeho hlavní kapely má novinka Love And Death samozřejmě společnou ponejvíce charismatickou Headovu kytaru, tedy prvek, který Korn (v dobách, kdy se Head věnoval sólové dráze nebo Love And Death) chyběl. Head v případě „Perfectly Preserved“ spoléhá rovněž na svůj hlas (skoro až kacířsky řečeno, ten je dnes silnější a tvárnější než projev Jonathana Davise) a na práci s melodiemi, takže se posluchači nedostane pouze další porce nu-metalového materiálu. Love And Death jsou v porovnání s Korn komerčnější a melodičtější, dotýkají se světa, kde dnes vládnou Five Finger Death Punch a podobné kapely, které míchají ultratvrdé, podladěné kytary, macho pózy s šíleným výrazem v očích s líbeznými, až popovými melodiemi. Ty částečně zneškodňují jejich tvrdý výraz, ale zase materiálu dávají punc přístupnosti a mnohem větší poslouchatelnosti. Navíc v případě Heada zaručují, že se náboženskou rétorikou načichlé vize dostanou mnohem blíž k veřejnosti.
Když padlo přirovnání k Five Finger Death Punch, tak vězte, že Love And Death dnes představují sympatičtější hudbu, než tomu je u party, kterou vede zpěvák Ivan Moody (zejména na posledních, už řádně vyčichlých deskách). Love And Death jsou svěžejší, příjemnější a nesázejí natolik na přebuzený zvuk, který by měl zakrýt nedostatek stěžejních nápadů. Ty tady totiž jsou. Všechno už bylo řečeno v roce 2016, kdy vyšla „Lo Lamento“, která je zde zastoupena také, přestože nad ostatními věcmi nijak neční a spíše doplňuje jen mozaiku, kterou Head odpálí hned v úvodní „Tragedy“, kdy vytáhne nejprve tvrdý a značně podladěný riff, na který brzy naváže příjemnými, skoro až popovými melodiemi. Nejdále v tomhle ohledu jde v nepokrytě mainstreamové „Let Me Love You“, kde mu záda kryje hostující zpěvačka a bývalá členka alternativních Flyleaf Lacey Sturm. Přestože takový model Head využívá prakticky ve všech ostatních skladbách, z nichž nejlépe vyšly „Slow Fire“, „The Hunter“ (zde hostuje kytarista Breaking Benjamin Keith Wallen) a „White Flag“ (zde se pro změnu představil Ryan Hayes z Midas Whale), má v zásobě dostatek dobrých melodií na to, aby se nedalo hovořit o nudě nebo vykrádání sama sebe.
„Perfectly Preserved“ je docela příjemné překvapení, s ohledem na to, že se na předchozí Headovu tvorbu mimo Korn dívalo trochu skrz prsty. Deska se skutečně dobře poslouchá a vypovídá mnoho o současném Headově duševním rozpoložení. Důležité na ní je, že zní skoro až optimisticky a proto ukazuje přívětivější tvář tohoto zajímavého kytaristy.
|
