A znovu se spěchalo…. „Firefly“, i přesto, že obsahovala prvotřídní materiál, znamenala pro kapelu i její management velké zklamání, protože ambice vložené do projektu fanoušci neocenili a deska po komerční stránce propadla. Trendy velely jiným směrem a hudba Uriah Heep se zdála přežitější než u jiných jejich vrstevníků. I další kapely ze zlaté hardrockové éry měly v druhé polovině sedmdesátých let problémy. Deep Purple už neexistovali, Black Sabbath vstávali a padali s výkony Ozzyho Osbournea, které ovšem tehdy byly povětšinou tristní, Led Zeppelin neměli po autonehodě a následné smrti syna Roberta Planta daleko k rozpadu a jejich dávná síla se z nich už vytrácela, s hvězdnými manýry kytaristy Michaela Schenkera končila i zlatá éra kapely UFO, a už i glamrockoví bohytýři Slade, The Sweet nebo T. Rex byli v troskách. Pozornost masového posluchačstva se upínala jiným směrem. Na jednu stranu tu byl punk se svým „fuck all“ postojem, na stranu druhou média začala chrlit diskotékovou hudbu, čímž odstartovala celosvětovou vlnu taneční hudby. Nebylo nic tak nemoderního jako hard rock…
Uriah Heep si chtě nechtě museli přiznat stav věci, ovšem výsledek z porad kapely a managementu nebyl nejšťastnější. Bylo rozhodnuto co nejdříve natočit novou desku, která by zachycovala modernější sound. Což o to, nešlo stále setrvávat v časech „Salisbury“ či „Look At Yourself“, ale novinka „Innocent Victim“, která vyšla v listopadu 1977, nepředstavuje krok nejlepším směrem. Jestli se dnes o Uriah Heep mluví jako jedněch z předchůdců heavy a progresivního metalu, zvolila zde kapela cestu odlišnou. Nenasedla sice na punk ani na vlnu diska, ovšem právě „Innocent Victim“ odstartovalo cestu Uriah Heep směrem k popovějšímu znění a mnohem jednoduššímu hard rocku, než jaký byl od kapely ke slyšení na vrcholných dílech. Ani kytara Micka Boxe, tolik zurčící na „Firefly“, zde není dominantní a místo jeho riffů se ke slovu dostávají spíše líbivější popěvky.
Hned úvod desky „Keep On Ridin`“ byl pro staré fanoušky docela velký šok, protože místo tvrdých, řezaných riffů, je zde dominantní rozjuchaná atmosféra, těžící ze zbytků glamrockové kultury, kterou by klidně mohli nahrát The Sweet v dobách, kdy je do podobných věcí tlačila dvojice hitmakerů Nicky Chinn a Mike Chapman. Podobná atmosféra dominuje i následující „Flyin` High“, v níž kapela trochu sešlápla pedál a skladbu opatřila alespoň řádně svižným tempem. Totálního dna se pak dotýká „Roller“, první a vcelku nešťastný skladatelský příspěvek basisty Trevora Boldera. Sice disponuje slušným (i když nikterak objevným) refrénem, ale její sloky patří k tomu nejhoršímu, co Uriah Heep v sedmdesátých letech vyprodukovali. Když se ale Mick Box a zpěvák John Lawton opřou do následující „Free N`Easy“, což je visionářská věc, předznamenávající Novou vlnu britského heavy metalu, zdá se, že se i na „Innocent Victim“ začíná blýskat na časy… Především proto, že pak přijde vrchol v podobě Hensleyho kompozice „Illusion“. Tato zasněná věc znovu podtrhuje klávesistova skladatelského génia. Je proto nepochopitelné, proč z původně nahrané dvojskladby „Illusion/Masquerade“ přežila na albu jen první polovina a druhá, zaznamenána jen v pár vteřinách, byla odsunuta na B stranu singlu „Free Me“. To je další z přešlapů tohoto vcelku nešťastného alba…
Přestože skladba „Free Me“ byla pravověrnými v době vydání štítivě odvrhnuta, je vlastně jediná, která přežila do dnešních dnů. Ve špatné době, která pro Uriah Heep právě začínala, představuje poslední skutečně velký hit kapely, který byl v domovské Anglii opomenut, ovšem v kontinentální Evropě slavil velké úspěchy. „Free Me“ s výtečnými vícehlasy, které podporují sytý projev Johna Lawtona, je sice nekomplikovanou, v podstatě popovou věcí, jež je ale tak šikovně a líbivě napsaná, že se prostě hitem stát musela. K tomu měla nakročeno i „Cheat N`Lie“, vedená ve svižnějším tempu, s razantnější kytarou, ovšem jí hitparádové úspěchy nebyly dopřáno. Tyto dvě skladby (spolu s nádherou „Illusion“) v sobě soustřeďují veškerou sílu alba, přestože dávají jasně na srozuměnou, že doby „Démonů a čarodějů“ jsou už zaváty prachem času.
Úplně špatně nedopadlo ani finále alba (na rozdíl od jeho úvodu), v němž Hensley docela nepochopitelně pouští z rukou skladatelské otěže. Obě finální skladby – „The Dances“ a „Choices“ - napsal externí skladatel Jack Williams. Je docela pozoruhodné, že právě tyto dvě skladby působí na „Innocent Victim“ tím nejtypičtějším uriášovským stylem, obě dvě v sobě mají zneklidňující atmosféru, která vévodila albům z éry Davida Byrona. I když zejména „The Dances“ je poněkud nenápadná a ve své podstatě by se na klasických albech ukrývala mezi méně podařenými věcmi, zde působí osvěžujícím dojmem. Závěrečná „Choices“ pak alespoň trochu dá vzpomenout na zlaté časy. Hlavní slovo si v hudební složce bere Box s Hensleyem a připomenou, že dávné legendární souboje kytary a kláves ještě zcela nezapomněli, jak by se z většiny „Innocent Victim“ mohlo zdát.
Čas smyl prvotní šok z toho, že Uriah Heep zní spíše jako poprocková kapela, ale z historického hlediska je jasné, že právě tato deska odstartovala další éru kapely, která měla být mnohem méně inspirativní a zářivá, než ta klasická. Přestože album kapelu stmelilo a jak Lawton, tak Bolder už byli už právoplatnými členy, rozčarování bylo citelné. Tomu, že by se Uriah Heep vrátili na své někdejší výsadní postavení, už nevěřil ani ten největší optimista. Slavné dny končily…
|
