S Uriah Heep to na konci sedmdesátých let vypadalo bledě. Ve Velké Británii zůstaly jen trosky ze scény, ke které před necelými deseti lety patřili, a byla to právě parta kolem Micka Boxe a Kena Hensleyho, která byla od fanoušků rockové hudby bita skoro nejvíce. Ti noví (poznamenaní punkovou vlnou, která po hektické dvouletce 1976 a 1977 už končila) kapelu nepochopili a příběhy o „Démonech a čarodějích“ pro ně zněly stejně přitažlivě jako vyprávění rodičů o tom, jak bejvávalo dobře. Ti staří, kteří aktivně zažili rozpuk v dobách nejslavnějších alb s Davidem Byronem, buď už měli jiné starosti, nebo je k uzoufání iritovala změna zvuku, při které od tajemného, magicky znějícího progrocku a tvrdých hardrockových sól přešli Uriah Heep ke v podstatě neškodnému rocku s popovými vlivy. Z hordy někdejších fanoušků zůstali jen ti nejvěrnější…
První deska se zpěvákem Johnem Lawtonem za mikrofonem ukázala, že to může jít i bez Davida Byrona, protože Uriah Heep se na "Firefly" představili ve skutečně výborné formě. S následující narychlo spíchnutou „Innocent Victim“ si kapela ale podřízla větev. Jestliže tendence k zjemňování zvuku Uriah Heep neprošli na „Wonderworld“, jenž odstartovala jejich pád ještě v dobách s Byronem a basistou Garym Thainem, u „Innocent Victim“ šlo z hlediska fanouškovské přízně doslova o tragédii. S „Firefly“ zaznamenala kapela úspěch alespoň v Německu a ve Skandinávii, v případě „Innocent Victim“ se jednalo o propad i na těchto trzích a zlatá deska získaná v Holandsku mohla být jen chabou náplastí. I koncerty, stále ještě sázející spíše na starou klasiku, byly navštěvované čím dál méně a u hlavního tvůrčího mozku kapely Kena Hensleyho se stále více začínala projevovat jeho dlouho tajená závislost na drogách, kterou stupňovalo i výraznější pití alkoholu.
Sestava pro dvanácté studiové album zůstala stejná, přestože manažer Gerry Bron se rozhodl kapelu nehnat do studia hned, jak vyšla „Innocent Victim“. Byl si vědom vražedného tempa, které se začínalo nepěkně mstít na kvalitě předkládaných skladeb. Nahrávat se proto začalo až na začátku léta 1978 a fakt, že se tvorba „Fallen Angel“ protáhla přes celé prázdniny, svědčil o tom, že tentokrát ve studiu nešlo vše jako po másle. Uriah Heep se obešli bez skladatelské pomoci externího autora Jacka Williamse, s většinou materiálu znovu přišel Ken Hensley (ve třech případech autorsky přispěl John Lawton, dvakrát Lee Kerslake a po jednom zápisu má Mick Box a Trevor Bolder), jenž si sedl vedle Brona i na místo producenta. Bron už v té době vyklízel pole, sám totiž dobře cítil, že opouští dojnou krávu a potápějící se loď, a začal se věnovat novou, akvizici ve stáji jeho společnosti Bronze, našlápnut´ým Motörhead.
Jestliže „Innocent Victim“ byla vyčítána přílišná náklonnost k pop rocku, „Fallen Angel“ jde v tomto směru ještě o kousek dál. Opět jako rána mezi oči zapůsobí otvírák „Woman Of The Night“, absorbující vlivy postpunkové tvorby a přestože spoluautorem této skladby je kytarista Mick Box, prim hrají dobově nazvučené klávesy. „Woman Of The Night“ představovala pro staré fanoušky další šok, nicméně se jedná o jednu z nejlepších věcí na desce. „Falling In Love“ a „One More Night (Last Farewell)“ jsou jen obyčejnými odrhovačkami, čerpající z klasického rock n`rollu padesátých a šedesátých let, a právě více než jakékoliv jiné skladby tato dvojice symbolizuje Hensleyho autorské tehdejší vyhoření. Místo mocného šamana za klávesami tady najednou byl normální písničkář, operující s otřepanými melodiemi, které jsou vzdáleny jeho mistrovským kouskům a novátorské práci ze začátku sedmé dekády. Hlavu kapela nezvedne ani v Lawtonově „Put Your Lovin` On Me“, kde sice zpěvák podává skvělý výkon, ale ani ten nemůže zastínit, že kompozice jako taková je chudičká a prostá jakéhokoliv stěžejního nápadu. V dobových kritikách stejně dopadla i baladická „Come Back To Me“, která jako jedna z mála obstála ve zkoušce časem a dodnes je z ní slušně poslouchatelná záležitost, jejíž ozdobou jsou sentimentální kytarová sóla, podporované klávesami.
Možná nejvíce byla fanouškům trnem v oku „Whad`ya Say“, další z Hensleyho pokusů zachytit módu diska a postpunku. Dnes je třeba uznat, že (stejně jako „Woman Of The Night“) patří k tomu lepšímu, co „Fallen Angel“ nabízí. Je to protipól vůči dalším víceméně bezduchým popěvkům „Save It“ a „All Or Nothing“, jež měly kapele zaručit přízeň méně náročného publika, ovšem na staré fanoušky působily spíše jako rudý hadr na býka. Ve finále desky kapela přece jen zvedne hlavu. „I`m Alive” zatáhne za starý hardrockový řetěz, přestože zvuk už není tak drtivý jako kdysi v „Gypsy“, ale proti tomu, co se na desce odehrávalo předtím, je to vítaná změna. Album zachraňuje závěrečná kompozice „Fallen Angel“, ve které se konečně Hensley vybičoval k výbornému výkonu. I když se znovu upouští od hardrockové síly, skladba má silně epický ráz, což byla vždy nejsilnější parketa Uriah Heep. Ve srovnání se starými klasikami sice „Fallen Angel“ (skladba), tak úplně neobstojí, ovšem z bídy, kterou tato deska nabízí, se jedná o jedno z nejsvětlejších míst.
Propad pokračoval. „Fallen Angel“ nakoukla do americké hitparády, ale ze 186. pozice se brzy řítila dolů. Situaci zachraňovalo znovu Německo a Norsko, ovšem jinde byla prodejnost alba katastrofou. Atmosféra v kapele byla opět na bodu mrazu a bylo jen otázkou času, kdy dojde k výbuchu. Ten přišel v září roku 1979, kdy odchod ohlásil John Lawton se zdůvodněním, že se bude věnovat sólové kariéře. Ta však byla neúspěšná a zpěvák se kajícně vrátil k někdejším chlebodárcům Lucifer`s Friend, u kterých působí dodnes. Uriah Heep v té době postihla další rána, ze sestavy zmizel bubeník Lee Kerslake. Ten se nechal zlákat vábením Ozzyho Osbournea, aby se přidal k nahrávání jeho sólového debutu „Blizzard Of Ozz“, posléze však svého rozhodnutí hořce litoval. Avšak tehdy to vypadalo, že oba odchody zasadí Uriah Heep ránu z milosti…
|
