V létě roku 1981 by si na další existenci Uriah Heep nevsadil poslední pětník ani ten největší blázen. Když z firmy Bronze (vedl ji stále Gerry Bron, přestože i on nechal Uriah Heep na holičkách), přišla poptávka po dalším albu, už byla adresována pouze Micku Boxovi. Po nedávných událostech zůstal jediným členem kapely, ovšem odhodlaným její jméno udržet naživu stůj co stůj. Chyběli mu bývalí parťáci, scházel mu dvorní skladatel kapely Ken Hensley, ale odhodlání pozvednout starou značku z prachu mu bylo vlastní. Naštěstí se jako dar z nebes znovu objevil bubeník Lee Kerslake, znechucený manažerskými praktikami Sharon Osbourne (tehdy ještě Sharon Arden) a po nechutnostech ohledně práv na hudbu na Ozzyho deskách „Blizzard Of Ozz“ a „Diary Of A Madman“ hlásil Boxovi návrat do týmu. S sebou přivedl i dalšího zhrzeného spoluhráče pana Osbournea, basistu Boba Daisleyho, a situace najednou byla o mnoho veselejší. Když se přidal i zkušený klávesista John Sinclair, člen kapel The Babys a Heavy Metal Kids, byl základ Uriah Heep kompletní.
Po přešlapu s Johnem Slomanem bylo nutné najít silného zpěváka. Box měl vizi nového kapelního zvuku, kam by se nehodil klon Davida Byrona ani Johna Lawtona a proto nakonec padla volba na frontmana blues/hardrockových Trapeze a v sedmdesátých letech rovněž sólového umělce Petera Goalbyho. Ten byl dalek Byronových vokálních eskapád, ovšem disponoval silným hlasem, který vzdáleně připomínal Lou Gramma z tehdejších hvězd číslo jedna, Foreigner. V tu chvíli to byl nejlepší zpěvák, kterého Uriah Heep potřebovali. Situace už vypadala nadějněji než před pár měsíci, ovšem Box cítil, jak moc kapele chybí skladatelský talent Kena Hensleyho, přestože v posledních pár letech ani tento neměl při komponování písní zrovna nejšťastnější ruku. Ovšem byl to právě Hensleyho rukopis, který Uriah Heep udělal tím, čím byli a Boxova kompoziční neobratnost byla věc, o které se v hudebních kruzích léta vykládaly historky. Nová deska sestavy bez Hensleyho mohl být průšvih...
Když pětice Box, Goalby, Kerslake, Daisley a Sinclar napochodovala do studia, musela novému producentovi přiznat, že má v ruce jen čtyři nové skladby a jednu, jež zbyla z nahrávání alba „Conquest“ a pod níž jsou podepsáni John Sloman a Trevor Bolder. Nakonec to kapela spolu s novým producentem Ashleyem Howem vyřešila šalamounsky. Zbylých pět skladeb poskládala z coververzí od vcelku neznámých umělců (s výjimkou hitmakera Russe Ballarda), kterým Uriah Heep dali vlastní tvář a díky kterým vznikla hitově znějící kolekce „Abominog“, Ta toho s pravou podstatou starých Uriah Heep nemá mnoho společného, s odchodem Kena Hensleyho zmizel i ten poslední kousek znepokojivého, tajemného prvku, který udělal z jejich starých alb mistrovská díla. Ovšem „Abominog“ působí i po letech svěžím dojmem, neboť kapela původní výraz, tentokrát přítomný už jen díky Boxově kytaře a přítomnosti Lee Kerslakea, přetransformovala do současnosti a dala nahrávce modernější zvuk, který osciloval mezi Novou vlnou britského heavy metalu a zářivým zámořským AOR.
Kupodivu pečlivě vybrané převzaté skladby nestojí o moc výše než vlastní autorské věci. Ty definují tvrdší tvář Uriah Heep, kapela se blíží k tehdy důrazným spolkům Nové vlny britského heavy metalu. Proto jsou tu dvě skoro až heavymetalové skladby, úvodní „Too Scared To Run“, kterou Box otevře skutečně tvrdým, divokým riffem a „Sell Your Soul“, v níž koketérie s heavy metalem je přiznána na sto procent. Na podobné území se vydává „Chasing Shadows“, jejíž kytarový heavymetalový základ je zjemňován klávesami a kapela pokukuje po zámořském trhu. Zejména díky použití vícehlasů stejným směrem míří i poslední (pokud nepočítáme nevýraznou „Running All Jight With The Lion“, kterou kapela napsala spolu se starým britským bluesmanem Garym Farrem) z autorských skladeb „Hot Persuader“, ovšem v té kapela nemůže zapřít své kořeny, přece jen ještě silně srostlé s britským bluesrockem.
Pokud bychom hledali největší hit alba, jistojistě narazíme na skladbu „Prisoner“. Tu rok předtím na svůj bezejmenný debut nahrávala americká postpunková formace Sue Saad And The Next, ovšem v podání Uriah Heep dostala tato skladba nový rozměr a parametry skutečného stadionového hitu. Podobně kapela zpracovala i „On The Rebound“ od Russe Ballarda (ten napsal i „Since You Been Gone“ pro Rainbow), jež svou přítomností dokázala „Abominog“ rozzářit. Navzdory předpokladům se hitem nestala ani jedna z těchto věcí a Uriah Heep největší úspěch slavili se skladbou „That`s The Way That It Is“ od neznámé kapely Bliss Band, která jim přinesla i drobný hitparádový úspěch v Americe. Tam částečně zabodovalo i celé album, obsadilo šestapadesáté místo tamní hitparády, což byl největší úspěch od desky „Wonderworld“.
Vypadalo to, že Uriah Heep jsou z nejhoršího venku. Po dvou skutečně slabých albech „Fallen Angel“ a „Conquest“ dokázali přijít s deskou, která jejich jménu nedělala ostudu a přestože se na ní kapela prezentovala s novým zvukem a méně typickým rukopisem, patří „Abominog“ mezi velmi slušná alba postbyronovské éry. Staří fanoušci sice nemohli přenést přes srdce, že se Uriah Heep až příliš vzdálili svým kořenům a následují trendy, které v té době rockové hudbě velely, ale i oni nakonec museli uznat, že odchod unaveného Hensleyho alespoň na chvíli kapele prospěl.
|
