„Sea Of Light“ pokropila Uriah Heep živou vodou a znovu jim získala příznivce, kteří by o ně několik let zpět jen těžko zavadili. Navzdory explozi grunge a alternativního rocku získala kapela slušné postavení a hledělo se na ni jako na legendu, na kterou ani milovníci nových pořádků nesahají, ale zejména bylo zjevné, že ještě neřekla poslední slovo. Dobrá atmosféra vládla i uvnitř souboru, konečně se konsolidovala situace ohledně sestavy, fanoušci, dříve hledící na zpěváka Bernieho Shawa trochu skrz prsty, akceptovali jeho přítomnost a díky výkonu, který na „Sea Of Light“ odvedl, se o něm začalo mluvit jako o Boxově dobré volbě. Velice úspěšné bylo i následné turné, tehdejší sestava konečně dokázala, proč byli kdysi Uriah Heep řazeni do velké hardrockové čtyřky. Přestože žebříčkové úspěchy deska neslavila, byla pro historii Uriah Heep velice důležitá. Po ní se totiž už nikdy nestalo, aby kapela klesla tak hluboko, jako tomu bylo v osmdesátých letech.
Přestože se znovu změnila vydavatelská firma, tentokrát se s výrobou dalšího alba nespěchalo tolik jako v minulosti. Bylo jasné, že shon, ve kterém Uriah Heep chrlili na trh každý rok jednu nebo dokonce dvě alba, kapele nesvědčí a proto se nahrávání a pilování nové nahrávky protáhlo na celé první pololetí roku 1998. Možná i sami muzikanti byli zaskočeni množstvím času, které na album měli a proto novinku „Sonic Origami“ protáhli na pětasedmdesát minut, což byla plocha, na kterou by se vešla hned dvě alba z jejich nejslavnější éry. Je to právě délka, která desce škodí nejvíce. Přestože Uriah Heep měli v ruce opět docela silný materiál, nevyhnuli se tomu, že na ohromné ploše může posluchač ztrácet pozornost,, obzvlášť, když riffy Boxovy kytary ustoupily spíše do pozadí a prim hraje příklon k AOR. Ovšem trochu jinak než tomu bylo v osmdesátých letech. Zde Uriah Heep kombinují tento styl na svůj klasický výraz a i proto „Sonic Origami“ je velmi zajímavým kouskem jejich diskografie.
Úvod nahrávky byl pravým soustem pro ty, kteří stále ještě vynášeli do nebes předchozí „Sea Of Light“, protože jak „Between Two Worlds“ (věnovaná památce zesnulých členů kapely Davidu Byronovi a Garymu Thainovi), tak „I Hear Voices“ stavěly především na hardrockovém základu, v němž Box odpálil svůj riff, který postupně doplňovaly klasicky znějící klávesy Phila Lanzona. "Between The Worlds“ má v sobě zneklidňující atmosféru a navazuje na „Against The Odds“ (otvírák ze „Sea Of Light“), přestože celá „Sonic Origami“ se od svého předchůdce měla v následujících chvílích lišit. „Perfect Little Heart“ ještě dokáže, že největší síla Uriah Heep ležela vždy v charismatických vokálech, spojených se souhrou tvrdé kytary a kláves, ovšem od „Heartless Land“ se kapela vydává poněkud jiným směrem. Tato skladba je jakýmsi předělem mezi svižným a tvrdým začátkem desky a míří spíše písničkovějším směrem. Nelze si nepovšimnout atmosféry, typické spíše pro americké umělce, kterým není cizí country ani folk, a to i přesto, že právě „Heartless Land“ je jednou z nejjímavějších a nejlepší věcí na desce. To je rozdíl oproti následující nudné „Only The Young“, při jejímž komponování Trevor Bolder skutečně neměl svůj den.
Mnohem lépe z jemnějších věcí na tom je „Questions“, kde kromě pevného Shawova hlasu hraje prim akustická kytara a klávesové plochy, přestože jí nesluší přechod do mnohem svižnější, ale jinak také dosti kvalitní „Changes“. Výborně zní i dramatičtější „Shelter From The Rain“, v níž se ozývají dávné časy sedmdesátých let, „In The Moment“, startovaná sice tvrdým riffem, ale vedená spíše v duchu AOR a nakonec i závěrečná hitovka „Sweet Pretender“ s níž jako kdyby Uriah Heep chtěli navázat na lehkost skladby „Time Of Revelation“ z minulé desky. Ovšem jsou zde také místa (čemuž se není při takové ploše alba co divit), kde přece jen trochu padá řetěz a začne platit obligátní tvrzení o tom, že méně by znamenalo více. Kromě už zmíněné „Only The Young“ nepřesvědčí ani toporná „Feels Good“, jež nedokáže vytěžit sílu ze slok a v refrénu nezapůsobí tak, jak by si Uriah Heep představovali. A na výbornou nedopadla ani nepochopitelná coververze Survivor „Across The Miles“, jejíž zařazení se (vzhledem k délce alba) nikdy nepodařilo přesvědčivě vysvětlit.
Přesto je „Sonic Origami“ velice dobrou deskou, která se řadí k tomu lepšímu, co Uriah Heep vytvořili. Nebylo dosaženo stejného efektu jako u „Sea Of Light“, ale přece jen bylo nad slunce jasnější, že propad minulé dekády byl definitivně zastaven. Tohle album představuje úkrok stranou od ostré hardrockové linie, nastavené na „Sea Of Light“. Z řady experimentů, jimiž si Uriah Heep za svou kariéru prošli, není tento nezajímavý a rozhodně jméno kapely nedevalvuje. Nevadí ani zjemnění soundu, což albu bylo vyčítáno v dobových recenzích, jelikož toto celkové vyznění je vyvážené řadou výtečných skladeb a díky měkčímu zvuku dostaly větší prostor melodie. Ty jsou místy opět úchvatné, jenže vydání „Sonic Origami“ znamenalo na dlouhých deset let stopku od další studiové práce.
Za tu dobu kapely vystoupila s několika vzpomínkovými koncerty, na scéně se vystřídali i bývalí členové John Lawton a Ken Hensley, a už se zdálo, že Uriah Heep poslední roky své kariéry prožijí vzpomínáním na slavné časy. Nakonec to tak nedopadlo, přestože v roce 2007 kapela utrpěla velkou ztrátu, neboť odchod do důchodu oznámil bubeník Lee Kerslake, po Micku Boxovi služebně nejstarší člen kapely, pamatující i doby největšího úspěchu…
|
