Přestože dnes jsou The Sweet spíše zapomenutou kapitolou rockových dějin a jejich odkaz čas od času oživuje jediný přeživší člen klasické sestavy kytarista Andy Scott, který je (v podstatě) ve své v sólové kapele, byly doby, kdy tahle čtveřice z Londýna těžce šlapala v popularitě na paty hardrockovým hegemonům Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep a dokonce i Led Zeppelin. Udělala sice několik rozhodnutí, které ji nakonec otočily do protisměru a v druhé polovině sedmdesátých let skončila v propadlišti dějin, ovšem skladby z jejich zlaté éry jsou dodnes mezi širokou veřejností známé, stejně jako mezi fajnšmekry jejich pokusy o progresivnější a takřka metalovější přístup k věci. Na The Sweet nelze nahlížet jako na krátkodechý hitový zázrak z let 1971 až 1973, ale jako na kapelu, jejíž vliv se ukázal až v době, kdy už byli na pravdě boží. A to zejména na americkém kontinentu, kde svým vlivem na losangeleskou hairmetalovou scénu mohli konkurovat slavnějším Kiss. A fakt, že je jako své vzory označovali Iron Maiden a Def Leppard si od nich dokonce vypůjčili jeden z jejich hitů, také o ledačems svědčí…
Kořeny The Sweet sahají do poloviny šedesátých let, k okamžiku, kdy jako náhrada za odcházejícího Iana Gillana (později samozřejmě Deep Purple), nastoupil k soulové kapele Wainwright`s Gentlemen tehdy jedenadvacetiletý zpěvák Brian Connolly. V té době u Wainwright`s Gentlemen už rok působil bubeník Mick Tucker, jenž krátce po Connollyho příchodu přivedl do kapely i svého někdejšího spolužáka Franka Torpeyho.
Jenže co čert nechtěl, v kapele došlo k rozvratu, chvíli po Torpeyho odchodu byl vyhozen i jeho kamarád Tucker. Tenkrát padlo rozhodnutí, že stanovisko kapely musí oběma členům sdělit Connolly, který se však zachoval úplně jinak. „Místo toho, aby nám řekl, že nás ostatní vyhodili, navrhl mě a Frankovi, že bychom si mohli založit vlastní kapelu,“ vzpomínal na rok 1967 Mick Tucker. Oslovili proto basistu formace Army Stevea Priesta a společně si našli jako zkušebnu místo nad jednou z londýnských cukráren, kde příznačně vzniklo jejich původní jméno – Sweetshop.
Priest se ukázal být jako velmi dobrá volba, jelikož nebyl jen velmi zručný basista, ale i výborný zpěvák, který se spolu s Tuckerem postaral v budoucnu o řadu nezapomenutelných sborových zpěvů. Nastala doba tvrdé práce, ze které vzešel singl „Slow Motion“, jenž však velký úspěch nezaznamenal. To byla chvíle, kdy se nad vším rozhodl zlomit hůl Frank Torpey a zaskočené kapele oznámil svůj odchod. V té době si kapela zkrátila název na The Sweet a pak přišel zlomový okamžik, když si ji vyhlédla dvojice britských hitmakerů Nicky Chinn a Mick Chapman, kterým učarovala souhra vícehlasů Connolyho, Priesta a Tuckera. Na jejich přímluvu kapela dostala smlouvu s vydavatelstvím EMI, které jim jako první nahrávku vydalo split album „Gimme Dat Ding“ s podivným duem The Pipkins, na kterém se představil Torpeyho nástupce Mick Stewart, jenž už byl ale také na odchodu z kapely. Přestože zbylá trojice jeho rozhodnutí tehdy litovala, čas ukázal, že pro The Sweet to byl osud. Za dveřmi číhal mladý kytarista Andy Scott, jenž se měl v budoucnu stát jedním z hlavních iniciátorů rozchodu s Chinnem a Chapmanem a s tím souvisejícím příklonem k ostřejšímu zvuku. Ale to už bychom moc předbíhali…
Kolekce „Gimme Dat Ding“ nezaznamenala prakticky žádný ohlas, přestože z ní do dnešních dnů na různých výběrovkách přežila skladba „Lollipop Man“. To už se blížil březen 1971, kdy mělo dojít k výbuchu. Na rádiové vlny se dostal singl „Funny Funny“ z pera Chinna a Chapmana, jenž se každodenní rotací umístil až na třinácté příčce oficiální britské hitparády. Pro The Sweet, několik let tvrdě pracují na úspěchu, to bylo obrovské zadostiučinění a když v létě přišla další skladba „Co-Co“ s ještě lepším umístěním (druhá příčka hitparády), přispěchala firma RCA se smlouvou na celé album. „Tu skladbu („Co-Co“) jsme nenáviděli, ale je pravda, že nám tenkrát hodně pomohla,“ řekl později Andy Scott. Smlouva od RCA však měla jeden háček. The Sweet totiž na album nesměli dát řadu svých vlastních věcí. „Když jsme přišli do studia, tak hudba k některým skladbám byla už nahrána. My jsme tam vlastně byli jen proto, abychom je nazpívali,“ svěřil se po letech Scott. Jenže tehdy byli The Sweet lační po dalším úspěchu, tak nehleděli na to, že točí album, které pro ně není úplně reprezentativní.
„Funny How Sweet Coco Can Be“ až tak špatná deska není. Otevírá ji „Co-Co“, která se postupem času stala kapelním prokletím a navazuje na ni ještě horší, úděsná „Chop Chop Chop“ (tu nazpíval basista Steve Priest), ovšem po coververzi od Diany Ross a The Supremes „Reflections“ se přece jen celá deska začne vylepšovat. Autorská věc „Honeysuckle Love“ a další dílo Chinna s Chapmanem „Santa Monica Sunshine“ už ukazují potenciál, který v kapele dřímal. Stále se ještě jedná v zásadě o popové věci, v případě druhé jmenované navíc načichlou country, ale rockový duch už na „Funny How Sweet Coco Can Be“ začíná probublávat. Není cítit ani v coververzi „Daydream“ od The Lovin` Spoonful, ve známé „Funny Funny“ a ani v dalším kousku od Chinna a Chapmana „Tom Tom Turnaround“, ale proniká do svižně countryové „Jeanie“, která v poslední třetině desky startuje to nejlepší, co album nabízí. „Sunny Sleeps Late“ je sice stále ještě bubblegumovým popěvkem, ovšem velmi chytlavým, a v následující „Spotlight“, kterou si The Sweet složili sami, rozenuje znepokojivá atmosféra, rázně utnutá (na poměry tehdejších The Sweet) tvrdou Scottovou kytarou. V podobném duchu pokračuje už nepokrytě hardrocková finálovka „Done Me Wrong All Right“. Ta už jako kdyby chtěla naznačit, že se v příštích letech budou dít trochu jiné věci.
I když „Funny How Sweet Coco Can Be“ nezaznamenala výraznější hitprarádový úspěch, náruč slávy se pro The Sweet otvírala. Debut, přestože stylově měl zapadnout přesně do kontextu doby, v níž hitparády vítaly jeden bubblegumový popěvek za druhým, byl jen startovním výstřelem k tomu, co se mělo dít v příštích letech. Kapela byla ještě zcela svázána spoluprací s Chinnem a Chapmanem, což jejím členům začínalo trochu vadit. „Sledovali jsme, co na pódiu předvádí Deep Purple nebo Led Zeppelin, zatímco my jsme museli hrát „Co-Co“. Dost nás to sralo,“ popsal dobu přelomu let 1971 a 1972 Scott. Jenže právě přicházející rok 1972 se pro The Sweet měl stát průlomovým…
|
