Když v roce 2007 opouštěl šedesátiletý bubeník Lee Kerslake své domovské Uriah Heep, byl na tom zdravotně hodně špatně. Měl problémy se sdrcem i nadváhou, a vypadalo to, že hudební kariéru v tu chvíli definitivně uzavřel. Fakticky ano, od té doby se hudbě věnoval pouze okrajově, nestal se členem žádné jiné party, neměl ani vlastní projekt. Jenže Kerslake točil své sólové album. Takové, které podle svých slov měl hlavě už od dětství. Přestože během let, co působil v Uriah Heep, přispěl do jejich repertoáru řadou skladeb, některé si schovával. Těm nebylo dáno, aby za jeho života spatřily světlo světa. Až teď, půl rok po Kerslakeově skonu, vychází jediné sólové album umělce, jenž byl v sedmdesátých letech považován za jednoho z nejlepších hardrockových hudebníků.
„Doktor mi řekl, že mi zbývá osm měsíců života,“ řekl zlomeně Kerslake v prosinci roku 2018, když oznámil, že trpí rakovinou prostaty. Osud mu vyměřil o něco déle, ovšem 19. září 2020 se pro něho stalo definitivně posledním dnem. V posledních měsících svého života stihl ještě vystoupit s Uriah Heep, rok a půl před svou smrtí odbubnoval klasiku „Lady In Black“, stihl rovněž natočit dokument o svém životě, kde se kromě jeho letitého parťáka Micka Boxe z Uriah Heep ukázali i Gene Simmons z Kiss, bubeník Iron Maiden Nicko McBrain, frontman Def Leppard Joe Elliott a bubenická opora Deep Purple Ian Paice. Stihl se také usmířit s Ozzym Osbournem, jemuž nabubnoval první dvě sólové desky a další roky se spolu handrkovali o peníze. Ovšem sólový debut „Eleventeen“ už vydat nestihl. Ten přichází na svět až teď a Lee se z něho už bohužel těšit nemůže. Přitom je tato smutná deska skvělá.
Kerslake ještě stihl natočit klip k úvodní skladbě „Celia Sienna“, ve kterém vystoupil spolu s britskou herečkou Taylou Goodman. Právě tato skladba se stala výkladní skříní alba, přestože kvalitativní rozdíl mezi ní a některými ostatními je takřka mizivý. Kerslake se v této skladbě, kterou stejně jako celou desku natočil za pomoci svých přátel (mezi nimiž velký kus práce odvedl Mick Box) prezentoval jako velmi dobrý zpěvák, na němž se věk a sužující neduhy nijak zvlášť nepodepsaly. Nemá sice velký rockový hlas jako David Coverdale, Glenn Hughes nebo nebožtík David Byron (ex-Uriah Heep), ale disponuje příjemnou barvou, která se pro účely tohoto alba hodí dokonale. Díky „Celia Sienna“ vtáhne posluchače do hry velmi nenásilným způsobem, pohybuje se na hraně hard rocku a inteligentního popu, ovšem v přísně profesionálních podmínkách. Překvapí i optimistický náboj, který však není pro tuto desku směrodatný. V dalších skladbách se objevuje spíše nostalgická či sentimentální nálada, což podtrhuje okolnosti, za jakých „Eleventeen“ vychází.
Je tu posmutnělá, bluesem načichlá (sólující Boxova kytara je dokonalá) „Where Do We Go From Home“, je tu teskně baladická „You May Be By Yourself (But You`re Never Alone)“ uvozená dětským pláčem a je tu také závěrečný výtrysk emocí v dramatické instrumentálce „Mom“, prostřednictvím které se Kerslake chtěl vrátit do svého dětství. A nakonec je tu i coververze „You`ve Got A Friend“ od americké zpěvačky Carole King, která rovněž tepe na posmutnělou strunu. Protipól k těmto skladbám tvoří energická hardrocková dvojice „Také Nothing For Granted“ a „Home Is Where You Heart Is“, v nichž se Kerslake vrací do své slavné minulosti a tyto skladby připomenou jeho dlouholeté působiště. Ne nadarmo v nich velkou roli sehrála kytara Micka Boxe. A nakonec je tu skladba „Port And A Brandy“, kterou lze brát jako jediný přešlap alba, jelikož se jedná o hospodskou odrhovačku s hulákajícími hlasy a westernovým piánem. Tato skladba narušuje koncept alba a nefunguje jako zamýšlené osvěžení.
Kerslake nikdy nebyl nejviditelnějším členem Uriah Heep a ani v soupisce všech spoluhráčů Ozzyho Osbournea nepatřil k nejprotežovanějším. Nikdy neměl potřebu na sebe strhávat pozornost a upozorňovat na svůj talent. Ten byl ovšem velký, což dokazuje právě album „Eleventeen“, které je takřka kompletně jeho prací. Na začátku letošního roku vyšla tři posmrtná alba jako pocta bývalým členům Uriah Heep. Není to nic proti kvalitám desek Kena Hensleyho a Trevora Boldera, ovšem Kerslakeova „Eleventeen“ je z nich jasně nejvydařenější. Jediná z nich je totiž tak krásně smutná…
|
