Přestože se mohlo zdát, že rok 1974 byl pro The Sweet nejlepším kariéře, všechno nebylo tak růžové. Ještě v době, kdy nebyla na světě deska „Sweet Fanny Adams“ došlo k události, která měla mít na kariéru těchto Angličanů neblahý vliv a předpokládaný rozchod s autorskou dvojicí Nicky Chinn a Mike Chapman proti tomu byl jen pouhým čajíčkem. Jednoho večera začátkem téhož roku se totiž zpěvák Brian Connolly stal terčem násilného útoku, po kterém skončil s poraněným krkem a hlasivkami v nemocnici. V tu chvíli nebylo jasné, jestli bude ještě schopen zpěvu. Kapela musela zrušit jarní turné a za své vzalo i megavystoupení na fotbalovém stadionu v Charletonu, kde se The Sweet měli představit ve společnosti svých velkých idolů The Who. Dokonce se i uvnitř kapely objevil názor, že by bylo třeba se Connollyho zbavit a nahradit jej jiným zpěvákem, protože dny utíkaly a album „Sweet Fanny Adams“ pomalu mizelo z hitparád.
K výměně Connollyho nakonec nedošlo, protože zpěvákova rekonvalescence nebyla tak dlouhá, jak se předpokládalo, ovšem útok se neobešel bez následků a Connollyho hlas se už nikdy nevrátil do tak vysokých pozic, jakými se vokalista do té doby prezentoval. Kapela se chtěla už nadobro zbavit Chinna s Chapmanem, kteří ji neustále tlačili do popovějších poloh. Skladba „The Six Teens“, vydaná v červenci 1974, jí ještě v neodkladném kroku zabránila. „Měli jsme dost toho, jaký vliv chtěli mít na naši tvorbu,“ řekl bubeník Mick Tucker, „ovšem nemohli jsme přejít fakt, že „The Six Teens“ byla opravdu dobrá věc, ta nejlepší jakou pro nás kdy napsali.“ „The Six Teens“ ocenili i fanoušci a dostali jméno The Sweet zpět do singlové hitparády. Není proto překvapující, že tento hit, ozdobený souhrou akustických a elektrických kytar a vrcholící ve skvělém refrénu, otevírá třetí desku kapely „Desolation Boulevard“, která nakonec vyšla pouhých šest měsíců po „Sweet Fanny Adams“.
The Sweet poněkud ubrali na tvrdosti, která byla pro „Sweet Fanny Adams“ charakteristická, ovšem to neznamená, že by se vrátili do bubblegumových dob. Zvuk na „Desolation Boulevard“ si stále držel rockovou linii, ovšem došlo k výraznému vytažení melodií a k příklonu k americkému pojetí hudby. Z tohoto pohledu je album výstavním glamrockovým dílem a pravděpodobně nejdůležitějším počinem tohoto stylu ze sedmdesátých let. Album však trpí jistou roztříštěností, což může být důsledek toho, že deska vznikala ve spěchu a řada věcí byla natočena ještě předtím, než vyšla "Sweet Fanny Adams". To albu ubírá trochu na síle, přestože je nutné přiznat, že řada položek funguje i po dlouhých letech ne výbornou. The Sweet se na albu definovali jako hitová kapela, která si dokáže poradit i bez berliček externích autorů. Nejpádnějším důkazem je, že vedle „The Six Teens“ nejvíce zafungovala pravděpodobně nejznámější skladba celé historie The Sweet „Fox On The Run“, což je výstavní autorský, takřka hardrockový kousek, jenž se v dalších letech dočkal řady různých zpracování od jiných umělců.
„The Six Teens“ a „Fox On The Run“ se stali stěžejními skladbami desky, ovšem povedených kousků je zde mnohem více. Tvrdá „Turn It Down“, předobraz toho, co se v následující dekádě začalo dít v ulicích kolem losangeleského Sunset Stripu. Progresivněji laděná dramatická „Medusa“ a výtečná balada „Lady Starlight“, hitový kus, opírající se zejména o akustické kytary a líbivou linku Connollyho zpěvu. Jedním z vrcholů alba (který však řada lidí nepochopila) je „Man With With The Golden Arm“, využívající jazzové melodie ze stejnojmenného filmu z roku 1956. The Sweet tento motiv rozšířili do zatěžkané hardrockové kompozice, kde je ústředním prvkem bubenické sólo Micka Tuckera. To byl ovšem okamžik, během kterého řada fanoušků skladeb typu „Co-Co“ nad The Sweet zlomila hůl. Ovšem právě díky „The Man With The Golden Arm“ sklidila kapela úspěch u odborné veřejnosti, která konečně The Sweet začala brát vážně. Skladba, hojně využívající dechových nástrojů, stojí úplně mimo koncept alba, ovšem čas prověřil oprávněnost jejího zařazení.
Oproti sevřené „Sweet Fanny Adams“ se na „Desolation Boulevard“ najdou i méně výrazné (dalo by se říct i slabší) kousky, tvořící jakýsi protipól vůči zářivým hitům. Nenápadně se tváří hardrocková „Solid Gold Brass“ a zejména trochu bezradná „Breakdown“, disponující sice slušným kytarovým riffem, ale o to méně podařenější slokou i refrénem. Nakonec je zde i pocta velkým idolům The Who (možná jako úlitba za zrušené vystoupení) v podobě coververze „My Generation“. Tu The Sweet převedli do živelnější podoby, za kterou si vysloužili chválu od autora Petea Townshenda, ovšem řada fanoušků tuto jejich verzi nepřijala za svou. Trochu se tak The Sweet stala křivda, protože jejich adaptace má skutečně sílu a energii, kterou si tato věc po právu zasluhuje.
„Desolation Boulevard“ se oproti původním předpokladům nestala na britských ostrovech úspěšnou deskou, ovšem díky se konečně The Sweet probojovali do Ameriky, kde se jejich jméno skloňovalo čím dál častěji. V době, kdy album vyšlo, nestalo se kasovním trhákem ani bůhvíjak přelomovým dílem, jeho doba měla přijít mnohem později. Když se zeptáte na nejlepší a nejoblíbenější alba takových hvězd jako je Nikki Sixx z Mötley Crüe nebo bývalý kytarista a zásadní skladatel Guns N`Roses Izzy Stradlin, právě tahle deska v tom výběru rozhodně nebude chybět…
|
