Překotné tempo roku 1974, v němž The Sweet vydali dvě alba, bylo třeba trochu zastavit. Už proto, že vydavatelská firma si žádala singly místo nové desky a kapela byla přesvědčena, že musí znovu přehrát skladbu „Fox On The Run“ z počinu „Desolation Boulevard“ do popovější podoby. To se ukázalo jako dobrý tah (byť po stránce umělecké trochu zbytečný), protože „Liška“ doběhla na čelo hitparád nejen v řadě evropských zemí, ale i v Americe a Jihoafrické republice, což kapelu definitivně přesvědčilo, že může stát na vlastních nohách a nepotřebuje Chinna s Chapmanem. Dobře si vedl i v roce 1975 vydaný další singl s klasickou skladbou „Action“, dalším autorským dílem, který za „Fox On The Run“ zaostával pouze o několik příček v hitparádách. Když v listopadu téhož roku vyšla živá deska „Strung Out“, jež rovněž zaznamenala velký úspěch, počítalo se s tím, že rok následující bude pro The Sweet zlomový a kapela se dostane ještě o stupeň výš než s minulými alby.
Stal se však pravý opak. Jako mávnutím kouzelného proutku skončila vlna glam rocku a The Sweet měli tu smůlu, že byli jedni z jejich čelních představitelů. Velkou Británií se začala valit vlna punku a glamrockeři se svými blyštivými kostýmy byli první na ráně, do koho by si mladí punkeři kopli svou orvanou martenskou. Jestliže nastala špatná doba i pro hardrockové dinosaury první poloviny sedmdesátých let, glamrockeři byli takřka zralí na odstřel. Neustále se poukazovalo, že jejich éra let 1972 až 1975 byl jen módní výstřelek, který neměl mít dlouhou životnost. The Sweet možná pochopili vážnost situace a proto začali připravovat materiál, který už nebyl tak nablýskaný jako skladby z „Desolation Boulevard“, a měl naprosto popřít jejich staré singlové hity i debut „Funny How Sweet Coco Can Be“. Andy Scott, jako největší zastánce kytarového zvuku, sice tvrdil, že právě na albu „Give Us A Wink“ se kapela definitivně našla, ovšem tehdy už pro ně bylo pozdě.
„Give Us A Wink“ dokumentuje (více než obě předchozí desky) snahu kapely stát se uznávanou hardrockovou kapelou. Ubylo třpytek, popových popěvků a přibylo mnohem více kytar a vážných témat. Na druhou stranu se projevilo, že alespoň bez částečného autorského vkladu Chinna a Chapmana kapela ztrácí na své síle a neodolatelnosti. Přesto je „Give Us A Wink“ velmi dobrá, místy až skvělá deska, která dokládá, že The Sweet byli všechno jiné než jen hloupá bubblegumová kapela. Londýnská čtveřice navazuje spíše na „Sweet Fanny Adams“ než na „Desolation Boulevard“ a jede se v ostře hardrockové linii. Bylo proto velké překvapení, když po úvodní „The Lies In Your Eyes“, začátkem připomínající „Fox On The Run“, The Sweet vytáhnou z klobouku ultratvrdou věc „Cockroach“, ve které Scottova kytara zní tak nabroušeně jako nikdy předtím a Connolly chvílemi připomíná zpěv Iana Gillana z Deep Purple - povšimněte si sloky, která jako kdyby chtěla čerpat z purpleovské „Bloodsucker“…
Největším hitem alba se stala svižná „Action“, díky které se „Give Us A Wink“ ještě umístila v žebříčcích a skladba samotná byla jedním z posledních hitových singlů The Sweet. „Action“ je také jedinou skladbou, která svými hitovými ambicemi z alba vyčnívá. Zbytek skladeb tvoří ucelenou sevřenou kolekci, která jako kdyby už chtěla předznamenávat za pár let nastupující heavy metal. Kromě „Cockroach“ je tu těžkotonážní „Keep It In“, sloužící zejména pro exhibici bicích a kytary, na kterou The Sweet naváží pochodovou „4th Of July“, v níž jsou sice slyšet typické staré melodie a vícehlasy, ovšem už i ty poletují nad tvrdými kytarovými riffy, které se proplétají celou deskou, aby ke zklidnění došlo až v závěrečné „Healer“. Ani od ní se už nedá čekat typický, trochu jednoduchý hit. The Sweet se noří spíše do hájemství progresivního rocku, což měla být další meta k tomu, aby je vážně začalo brát i náročnější publikum. Ovšem právě tahle skladba jako kdyby chtěla demonstrovat skladatelský úpadek, který měl The Sweet naplno postihnout v dalších letech.
„Give Us A Wink“ je z historického pohledu bráno jako album, které započalo cestu kapely do pekel… Ovšem rozhodně ještě není zle. Album obsahuje řadu velice dobrých skladeb a momentů, které se měly zapsat do historie kapely zlatým písmem. Nejlépe to demonstruje osud největšího hitu desky „Action“. Když The Sweet na začátku osmdesátých let skončili jako vyřízená a vysmívaná bývalá veličina, tato skladba přežila dlouhá léta a dočkala se coververzí od řady různých umělců, kteří jejím prostřednictvím skládají londýnské čtveřici hold do dnešních dnů. „Action“ můžeme najít na debutovém albu hrdinů Nové vlny britského heavy metalu kapely Raven, na debutu amerických hairmetalistů Black N`Blue, stejně jako v repertoáru powermetalové formace Vengeance Incorporated. Svého času ji hrávali němečtí velikáni Scorpions a nejlepší a nejslavnější coververzi předvedli v devadesátých letech hvězdní Def Leppard.
Oproti „Sweet Fanny Adams“ a „Desolation Boulevard“ zaznamenalo „Give Us A Wink“ nepoměrně menší ohlas, čemuž odpovídal i úspěch u fanoušků kapely. Ti se od The Sweet pomalu začínali odvracet. Problémy však vyvstávaly v samotné skupině. Právě v té době se vytvořila propast mezi Brian Connollym a zbytkem kapely, zejména Scott a Tucker nebyli spokojeni se zpěvákovým výkonem na pódiu, kde se stále častěji začínala projevovat dlouho skrývaná závislost na alkoholu.
|
