Euforie, která v řadách The Sweet vládla v první polovině sedmdesátých let, začala pomalu ale jistě vychládat. Album „Give Us A Wink“ nesplnilo komerční předpoklady a kromě singlu „Action“, který zabodoval především v Americe, žádná jiná ze skladeb v žebříčcích prakticky nefigurovala. The Sweet vsadili na „The Lies In Your Eyes“, která z hitparád po pár kolech vylétla jako namydlený blesk a „4th Of July“ se do nich ani nedostala. Kapela zamířila do Ameriky, kde v předchozích let měla slušnou fanouškovskou základnu, aby zde 23. března 1976 odehrála v Santa Monice koncert na počest zesnulého exkytaristy Free Paula Kossoffa vystoupení, na kterém se k nim připojil i bývalý kytarista Deep Purple Ritchie Blackmore v největší Kossoffově klasice „All Right Now“, a pak se na vlastní pěst vydala na předem domluvené štace. Ovšem už bez předkapely Back Street Crawler, ke které patřil i zesnulý Kossoff. Jeho smrt jako kdyby vrhla na celý podnik černý mrak, kapela byla nucena zrušit řadu vystoupení a to ze dvou důvodů. Prvním byl špatný prodej vstupenek, leckdy nebyly sály ani z poloviny zaplněné. Druhým byl zpěvák Brian Connolly. Jeho hlas, ničený hektolitry alkoholu, trpěl neustálým koncertním přepětím, až jednoho dne Connolly naprosto přišel o hlas, čímž bylo jasné, že pokračovat v této kondici by byl holý nerozum.
The Sweet se takřka jak spráskaní psi vrátili do Velké Británie, kde bylo rozhodnuto o nahrávání nového materiálu. Kapela si stále byla jistá v kramflecích, takže kromě externích skladatelů odmítla i producenta a chtěla si následující album produkovat sama. Nejvíce se v tomto ohledu činili kytarista Andy Scott a bubeník Mick Tucker. Vzhledem k předchozím problémům šlo nahrávání hladce od ruky a kapele se pod rukama začal rodit materiál, který měl definitivně jméno The Sweet etablovat na scéně jako tvrdou hardrockovou kapelu. Možná proto je „Off The Record“, vydaná v dubnu 1977 nejsevřenější a nejkomplexnější nahrávkou její kariéry. Samozřejmě zde nebyly ani památky po bubblegumových začátcích, ale The Sweet se na této desce vzdalují i od glamrockového znění „Desolation Boulevard“, svého největšího prodejního úspěchu.
Jestliže předchozí album jako kdyby chtělo experimentovat s jiným zvukem a bylo možné zaslechnout názvuky progresivního rocku, zde je vše podřízeno energii, která z kapely šla a naplnila kompozice švihem a nespoutaným drajvem. Přestože „Off The Record“ po stránce vydaných singlů prakticky nezabodovalo a zjednodušeně se na toto album hledí jako na nehitový počin, rozhodně tomu tak není. The Sweet se po americkém nezdaru vzchopili k silnému výkonu a zejména na první polovinu desky se jim podařilo nashromáždit jedny z nejpřesvědčivějších skladeb jejich kariéry. Byly už příliš vzdálené hitům z let 1972 a 1973, ale dokázaly ve správném poměru koncentrovat hardrockovou tvrdost a stále ještě značnou dávku hitovosti, prezentované zejména v ultramelodických refrénech.
Záruku dobrého alba představuje už úvodní „Fever Of Love“, která přesně definuje hardrockovou tvář The Sweet, včetně nosného refrénu a pichlavé práce kytaristy Andyho Scotta. Je to právě on, kdo svým nástrojem doslova táhne celou nahrávku, tvoří nejen riffy a výtečná sóla, ale připravuje pro Briana Connollyho i místa pro melodické kouzlení. Jestliže „Lost Angels“ je tvrdší tvář The Sweet model roku 1977, skvostná „Midnight To Daylight“ nabídne jednu z nejkouzelnějších a nejnakažlivějších melodií, jakou se kdy tahle kapela prezentovala. I přes svou melodickou genialitu se nikdy hitem nestala a pravděpodobně ani sami muzikanti v té době nepoznali její skryté kouzlo, neboť skladbu nenasadili na singlové bázi. Pro tento účel si kromě „Fever Of Love“ a „Lost Angels“ vybrali závěrečnou věci „Funk It Up“, což nebyl šťastný tah, právě tato naprosto odlišná a netypická věc představuje nejslabší položku alba. Možná s ní kapela chtěla zachytit právě mocně startující vlnu disca, ovšem pro The Sweet nepatřičným způsobem.
Kromě „Funk It Up“ a zbytečně uječené a nenápadité „Hard Times“, je však tahle deska skvělá. Překvapí na ní epicky pojatá „Windy City“, v níž si Scott (možná nevědomky) v prostřední části pohrává s podobným riffem, jaký Deep Purple napsali pro svůj někdejší hit „Woman From Tokyo“, a potěší i dvojice ostrých kusů „Live For Today“ a „She Gimme Lovin`“, zejména druhá jmenovaná jako kdyby chtěla navázat na „Set Me Free“ z alba „Sweet Fanny Adams“ a představuje natlakovanou kytarovou nálož, opět jasně předznamenávající losangeleskou hairmetalovou vlnu osmdesátých let. Mezi tyto hardrockové klenoty The Sweet vklínili baladu „Laura Lee“, v jejímž úvodu zaujme barokní nálada, vykreslovaná akustickou kytarou, aby se pak skladba rozjela do svižnějšího tempa. Bohužel jí škodí zbytečně zkrácený závěr, který kapela zahraje do fade outu, jenž je však bez čekaného vyvrcholení.
Po „Give Us A Wink“, která znamenala drobné vydechnutí, přinesla „Off The Record“ návrat v energické formě. Jedná se pravděpodobně o nejrockovější a nejpřímočařejší album této kapely. Čas jeho kvalitu už prověřil, album může být i bez hitových singlů řazeno do zlaté pokladnice The Sweet a představuje výbornou dobovou nahrávku. Dosud dobře skrývané problémy s hlasem Briana Connollyho však vyplouvaly pomalu na povrch. Kapela musela zrušit řadu vystoupení, na které je do Ameriky pozvala tamní tehdejší hvězda číslo jedna, „Bad Boys From Boston“ Aerosmith a za celý rok 1977 tak The Sweet neodehráli jediný koncert! Místo toho se soustředili na přípravu další desky, která však měla být de facto jejich labutí písní…
|
