Věří dnes ještě někdo Robu Zombiemu jeho variace na hororový diskotékový metal? To, co v dobách nejlepších chvil kapely White Zombie nebo v počátečních letech jeho sólové kariéry fungovalo takřka na výbornou a bylo neomšelým kusem originální hudby, zestárlo postupem let skoro až neuvěřitelným způsobem. Důvodů může být více. Zmiňme dva nejpravděpodobnější. Za prvé to už dlouhou dobu vypadá, že Rob Zombie všechno důležité řekl v devadesátých a tím se naprosto vyčerpal, za druhé už léta jej více než hudba samotná zajímají jeho hororové filmy a muzikální složku využívá jen jako pouhý soundtrack k nim. Je možná s podivem, že mu jeho fanoušci sedají stále na stejný lep a každá z jeho desek je očekávána s napětím, přestože je naprosto jisté, že invence se na ní neobjeví ani tolik, co na několikáté kopii libovolného alba AC/DC.
Když Rob Zombie v roce 2001 zopakoval motiv ze skvělého debutu „Hellbilly Deluxe“ na svém druhém albu „The Sinister Urge“, určitě to u škarohlídů vyvolalo mírně povytažené obočí, ale i tak se jednalo o slušnou nahrávku, která vyhovovala jeho tehdejším vysokým standardům. Že může být o něco hůř se ukázalo v roce 2010, kdy vyšel počin „Hellbilly Deluxe 2“ a všem (kromě těch nejzatvrzelejších fanoušků) definitivně došlo, že hudební stránka Roba Zombieho povážlivě chátrá. Další variace na to samé, opět v trochu horším balení než minule a znovu nepřeberná hromada klišé. Aby nedošlo k omylu, o dobré skladby Zombie nikdy neměl přílišnou nouzi, ovšem stále častěji je ředil méně přesvědčivými. Proto bylo možná až udivující, že na „Venomous Rat Regenaration Vendor“ přišel s docela silným materiálem, jenž sice nemohl konkurovat deskám z devadesátých let, ale na bídné poměry předchozích let se přece jen jednalo o dobré dílo. Zdálo se, že se Zombie konečně odrazil ode dna.
Ovšem od „Venomous Rat Regenartion Vendor“ uplynulo osm let a situace se rozhodně nezlepšila. Ba naopak. „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ nepřinesla světlo naděje, že se Zombie někdy ještě vrátí se skutečně neotřelým (natož průkopnickým) materiálem a novinka „The Lunar Injection Kool Aid Eclipse Conspiracy“ tuto naději pohřbívá definitivně. Ne proto, že se stylově opět jedná o kolovrátkový industriální metal na dusavém podkladu pekelné diskotéky, ale proto, že tentokrát Zombie přišel jen s minimem skutečně přesvědčivých skladeb, za to s razantním dokladem o své umělecké stagnaci, či dokonce vyhoření. Přitom podle „The Triumph Of Freak King (A Crypt Of Perversation And Superstiton“) se mohlo jednat o návrat alespoň k těm lepším položkám diskografie. Tento singl, vypuštěný už na podzim loňského roku a záhy podpořený ještě druhou skladbou "The Eternal Struggles Of The Howling Man“, naplnil fanoušky optimismem, jenže ten se s vydáním desky hodně rychle vytratil.
Netřeba mluvit o tom, že tyhle dvě skladby (ještě se závěrečnou plíživou mantrou „Crow Killer Blues“ a zajímavě pojatou „The Ballad Of Sleazy Rider“, kde největší kus práce odvedl kytarista John 5 se svou inovativní hrou v úvodu věci) jsou těmi nejlepšími položkami alba. Zbytek v podstatě nestojí za nic. Mohou zaujmout ještě „Boom-Boom-Boom“ a „Shadow Of The Cemetary Man“, ovšem to jen za předpokladu, že neznáte diskografii tohoto amerického barda nebo vás dokáží přesvědčit laciné variace na minulost. Tentokrát nefungují ani nezbytné mezihry mezi jednotlivými skladbami, protože ani díky nim se nepodařilo navodit patřičně strašidelnou a dekadentní atmosféru. Když navíc místo marně očekávané apokalypsy dojde na příšernou countryovku „18th Century Cannibals, Excitable Morlocks And A One-Way Ticket On The Ghost Train“, na mysl přijdou nejhorší chvilky domácího Kabátu. A je vymalováno…
Příliš ostrý odsudek? To rozhodně ne… „The Lunar Injection Kool Aid Eclipse Conspiracy“ je naprosto prázdná a zbytečná deska. Možná dokáže na chvíli zasytit nekritické Zombieho fanoušky, ale těm střízlivějším jistě dojde, že tudy cesta už delší dobu nevede. Krize, o které se v souvislosti s tímto kultovním zpěvákem delší dobu mluvilo, na novince trvá. Ba co víc, prohlubuje se…
|
