Také jste si mysleli, že Thunder zažili své nejlepší chvilky s prvními dvěma deskami „Backstreet Symphony“ a „Laughing On Judgement Day“, přičemž ze své tehdejší síly těžili ještě na následujících, mírně experimentálních „Behind Closed Doors“ a „The Thrill Of It All“? Při pohledu na jejich diskografii a letmém poslechu zbylých alb by se něco podobného zdát skutečně mohlo, ale skutečnost je mnohem složitější. I následující alba se (tu více, tu méně) pohybovala v takřka podobných kvalitativních intencích jako jejich nejprotežovanější díla a i zdánlivě nenápadné nahrávky typu „The Magnificent Seventh“ či „Bang!“ dotvářejí komplexní tvář jedné z největších blues/hardrockových jistot současné britské scény. Ani v nejmenším na tom nic nemění fakt, že Thunder dnes vypadají jako parta tatíků či obyčejných chlápků z fabriky. Image v případě této kapely už dávno není důležitá…
Thunder za svou kariéru zažili dva rozpady a vždycky z nich vyšli posíleni. Když se na konci devadesátých let rozpadli poprvé po albu „Giving The Game Away“, které naznačovalo jistou stagnaci, dokázali o čtyři roky později přijít s velice dobrou „Shooting At The Sun“. Podobná situace se opakovala o pár let později po desce „Bang!“ Thunder se odmlčeli a po rozehřívací comebackové „Wonder Days“ přišli s výtečným dílem „Rip It Up“, kde jako by chtěli demonstrovat, že mají sílu vrátit se do svých nejlepších let. Bez tehdejšího pozlátka a hitů jako „Dirty „Love“ či „Love Walked In“, ale s materiálem, který odpovídá jejich současnému stavu, věku a především muzikantským kvalitám. Proto se dalo čekat, že novinka „All The Right Noises“ naváže na vysokou kvalitu „Rip It Up“ a potvrdí současné postavení Thunder a jejich aktuální skladatelské rozpoložení.
Očekávání byla naplněna, „All The Right Noises“ je výtečná deska, která je navíc barvitá a nemá místo, kde by mohla byť jen v náznacích nudit. Stěžejní a takřka výhradní autor materiálu, kytarista Luke Morley, ukazuje, že v roce 2021 je ve skvělé kondici, a že (stejně jako v případě „Rip It Up“) nepřišel jen se šablonovitým blues/hardrockovým albem, které by opisovalo postupy Deep Purple, Bad Company či Whitesnake, nebo dokonce klišé vlastní. Novinka přímo srší nápady, koketuje se s postupy, které jsou daleko za hranicí zmíněného žánru, což ji dělá barvitější a zářivější, možná víc než kdy v minulosti. Už otvírák „Last One Out Turn Off The Lights“, který je držen v přísně hardrockovém a energií nabitém duchu, ukazuje, že současným Thunder nechybí entuziasmus ani nadšení. Kapela je jako politá živou vodou a znovu se ukazuje její dokonalá souhra a souznění muzikantských duší. „Last One Out Turn Off The Lights“ je proto naprosto ideálním otvírákem, ovšem takovým, který nevyloží své všechny své karty.
Tento pilotní singl není ani zcela průhlednou výkladní skříní, další minuty dovedou Thunder i do jiných končin. „Destruction“ sáhne po tvrdších, skoro až metalově zatěžkaných riffech, které ostře kontrastují s ponurou atmosférou skladby, linoucí se spíše v pomalejším tempu. Aby překvapení nebylo málo, hned po „Destruction“ přijdou Thunder s odlehčenou „The Smoking Gun“, ve které velkou roli hrají akustické kytary a přiopilá nálada westernových saloonů. Už jen tyto první tři skladby ukazují, jak moc pestrá tahle deska je. Thunder ve velkém stylu pokračují dál, „Going To Sin City“ obzvláštní šťavnatými dechy, závěrečnou „She`s A Millionaires“ zase koktejlovou náladou, umocněnou ženskými sbory, baladu „I`ll Be The One“ tklivým klavírem. Největší rozmach zažijí v šestiminutové „Young Man“, uvedené zeppelinovskými riffy, postupně mohutnící v epické atmosféře a valivém refrénu. Jedním z dalších vrcholů je lehkonohá „St. George`s Day“, v níž jsou v náznacích cítit vlivy jižanského rocku, nad kterými dominuje naprosto jistý přednes zpěváka Dannyho Bowese, jehož hlas léty nedoznal žádné újmy a dnes je možná ještě silnější a zemitější než v devadesátých letech.
Když Thunder tvrdí, že jsou na novou desku pyšní, není nejmenší důvod jim to nevěřit. Tohle je naprosto vyspělá, pestrá a originálně pojatá nahrávka, dávající zapomenout na to, že Thunder ve své tvorbě měli (byť sebemenší) rezervy. Už neplatí, že „Rip It Up“ je nejlepší album Thunder od „The Thrill Of It All“. Novinka je silnější než předchůdce a pravděpodobně i než počin z roku 1996. Výborná práce!
|
