Psal se rok 1980, který byl pro klasickou éru The Sweet jedním z nejkritičtějších. Kapela se ještě nevzpamatovala z vyhazovu Briana Connollyho, který měl být očistným procesem, ale spíše jí podrážel nohy při každé příležitosti a velmi vlažné (až negativní) přijetí alba „Cut Above The Rest“ pro ni bylo skutečně studenou sprchou. Staří fanoušci odmítali chodit na koncerty, kde chyběl Connolly, čímž se projevil odliv posluchačů nejen v prodejnosti alb, ale také v návštěvnosti vystoupení. Kvůli tragické události z Vánoc 1979, kdy zemřela manželka Micka Tuckera, byla kapela na čas u ledu, protože si po Connollyho konci nemohla dovolit vyjet na koncerty i s jiným bubeníkem, který by truchlícího Tuckera zastoupil. Pozdní jaro 1980 se proto využilo k tvorbě nové desky, přestože kapela už nebyla úplně přesvědčena, že Connollyho vyhazov byl tím nejšťastnějším krokem.
Navíc Connolly o sobě dával v té době vědět snad znatelněji než samotní The Sweet, neboť ještě v roce 1979 přišel se singlem „Take Away The Music“, jenž se stal větším hitem než libovolná skladba z „Cut Above The Rest“. Už proto se objevily spekulace, že by se zpěvák mohl ke kapele znovu vrátit, což ale on sám dementoval naprosto striktně. „Rozhodně se nevrátím. Teď si užívám volno a chci být se svou rodinou,“ nechal se slyšet, čímž bylo jasně řečeno, že osud jeho bývalých kolegů je mu naprosto volný. Ti byli mezitím zavřeni ve studiu i s klávesistou Garym Moberleyem, který se stal jakýmsi nepsaným členem kapely. Je to možná s podivem, když se s větším zapojením Moberleyho do skladatelského procesu došlo na albu „Waters Edge“ k většímu příklonu ke kytarovému zvuku a jasně slyšitelným vlivům zámořského AOR. Snad jako kdyby se The Sweet pokusili zachytit dobu, kdy Journey, Survivor nebo Foreigner likvidovaly konkurenci a samy hleděly z vrcholů prodejních žebříčků.
Co se týče stylového zaměření, je „Waters Edge“ rozhodně sympatičtější deska než poněkud chaotická „Cut Above The Rest“ nebo podivně experimentální „Level Headed“. V době vydání se mluvilo o návratu k albu „Off The Record“, což vzhledem k větší rockové údernosti materiálu byla pravda, ovšem forma v jaké se The Sweet v roce 1980 prezentovali, už byla slyšitelně slabší. To jako první ukázal singl „Sixties Man“, až příliš okatá hra na minulost, která prostě kapele nemohla vyjít. Doba „Desolation Boulevard“, k níž skladba odkazovala, byla už dávno a nenávratně pryč a tato skladba není skladatelsky ani aranžérský tak nápaditá jako dávná „The Six Teens“, k níž zase směřuje názvem. Proto se kapele neosvědčila ani spolupráci s externí dvojicí Peter Hutchins a Pip Williams (ten v budoucnu pracoval pro Nightwish), která nedokázala nahradit někdejší hitmakery Nickyho Chinna a Mikea Chapmana.
Naštěstí i „Waters Edge“ má několik záchytných bodů v podobě velice dobrých skladeb. Oproti popově a vousatě znějící „Cut Above The Rest“ jsou zde tři velmi svěží rockové skladby, které desku zachraňují od úplného propadáku. Po „Sixties Man“ The Sweet nasazují výbornou trojici „Getting In The Mood For Love“, „Tell The Truth“ a „Own Up“, v nichž se projevuje jejich někdejší síla spojená s melodičností a zapojením hlasů všech tří členů kapely. Tyto skladby ukazují pravděpodobně nejsilněji, že ani postconnollyovská éra The Sweet nebyla až tak zbytečná. Slušných standartů se drží ještě „Too Much Talking“, ve které už je ale patrná jistá únava, energií tahle věc nestačí na předchozí tři skladby. Za dobrou se pak s přivřením oka dá považovat i „Thank You For Loving Me“, pak ale kapela takřka nepochopitelně nasazuje trojlístek naprosto nudných a invenčně prázdných skladeb „At Midnight“, titulní „Waters Edge“ a zejména „Hot Shot Gambler“, třetiligové boogie, které by slušelo leda lokální hospodské kapele. Ve finále sice ještě částečně zafunguje „Give The Lady Some Respect“, rovněž zvolená pro singlové potřeby, ale i ona, přestože je z ní cítit starý sweetovský duch, jako kdyby dávala na srozuměnou (nejvíce svou minimální invencí a nadšením), že staré dobré časy jsou nenávratně pryč…
„Waters Edge“ je trochu jiná deska než „Cut Above The Rest“. Místy je blíž těm nejlepším chvílím The Sweet, ovšem trpí přílišnou nevyrovnaností. Na jedné straně posluchač dostane velice dobré skladby a na straně druhé věci, které by v lepších časech nenašly místo ani na B stranách singlů. Přestože se právě na tomto albu basista Steve Priest definitivně vyprofiloval jako výborný zpěvák, kapela ztrácela citelně na síle. Jak po stránce invenční, tak i co se týče hraní samotného. Když „Waters Edge“ vyšla, The Sweet si mohli připomínat desetileté výročí od svých prvních úspěchů, ale místo toho za sebou zavřeli hvězdnou a úspěšnou dekádu jako kapela, která pomalu ztrácí nejen fanoušky, ale i vlastní tvář. Ovšem stále se ještě dalo mluvit o tom, že právě vydala nadprůměrné album.
Po krizovém roce 1980 došlo po vydání „Waters Edge“ ke koncertním představením, ale kapela už byla v té době konfrontována Novou vlnou britského heavy metalu a mládež, odjakživa hybná síla hudebního průmyslu, na ni hleděla jako na partu zasloužilců, kteří jim chtějí naservírovat pouze zastaralou hudbu. Co na tom, že to byli právě The Sweet, kteří hráli podobnou muziku jako tehdy mladé formace NWOBHM, když se právě ve chvíli, kdy se toto hnutí rozbíhalo, prezentovali už „muzikou pro tatíky“. A ohlas starých hitů vedle vlažného přijetí novinek tento stav věci jen podtrhoval.
|
