To, že němečtí Wizard nedávno oslavili třicet let svojí existence je z hlediska jejich muziky prakticky nepodstatné. Dokud těmhle bojovníkům bude stačit dech a energie na to, aby udýchali svůj ultraklasický heavy metal a dokud v jejich řadách působí trojice Snoppi Denn, Sven D`Anna a Michael Maass (byť v případě posledně jmenovaného se již ukázalo, že ani jeho relativně krátkodobá absence nemůže vyhodit Wizard z jejich hluboce vyrytých kolejí), je už předem jasné, jak jejich albová novinka bude znít.
Tuhle teorii plně potvrzuje i čerstvé album „Metal In My Head“. Charakterizuje ji samotný titul desky, i když přesnější by bylo, kdyby do něj kluci dokázali propašovat myšlenku, že heavy metal mají nejen v hlavě, ale v každém kousku svého těla, v příručních zavazadlech, v kufru auta, prostě všude… Nejen název titulní skladby, ale i většina ostatních („Metal Feast“, „Victory“, „30 Years of Metal“, „We Fight“, „Destiny“), na plné pecky křičí, že Wizard prostřednictvím všech zažitých postupů i klišé jsou v současné době jedni z nejhlasitějších uctívačů tradičního heavy metalu a do zažitých přirovnání, že ta která kapela bude lahodit příznivcům Manowar, Hammerfall, či Grave Digger, by se jméno Wizard už mohlo zcela bez rozpaků zařadit. Z toho pochopitelně plyne i fakt, že hledat na desce nějaké originální, neobvyklé, či neprobádané postupy je zcela zbytečné. A když už Wizard přiberou do party někoho mimo okruh kapely, kdo by mohl alespoň zlehýnka navyklé vzorce narušit, jejich výběr je pochopitelně takový, aby metalová aura nebyla jakkoliv narušena, vždyť i baladická „Whirlewolf“, kterou napsal Gustavo Acosta (Fearlor)a je věnována před dvěma lety zemřelému Martjo Brongersovi (Vortex, Steel Shock,) má v sobě nezbytný heroismus a patetičnost, takže svojí náladou do jinak ramenatého heavíku Wizard spolehlivě zapadá. Vybírat z ostatních klokotajících pochodovek nějakou výjimečnou není potřeba, i když nepochybuji o tom, že oslavná „30 Years Of Metal“ bude jednoznačnou hitovkou a její klenutý slogan „we are proud“ bude na festivalech (někdy…) davově burácet.
„We continue the fight until the end…“ I když dvanácté album kapely přináší vlastně „jen“ zcela očekávatelnou porci muziky, jako zapřisáhlý příznivce klasického heavíku doufám, že tohle „until the end“ nastane za hodně dlouho, protože Wizard umí a z jejich hudby jdou stále kvanta pozitivně nabíjející energie.
|
