Když kanadská progrocková legenda Saga oznámila, že vydá novou desku, nejednomu z příznivců se zrychlil tep. Ne náhodou má Saga kultovní postavení mezi fanoušky žánru, a byť nikdy nešlo o nejúspěšnější a komerčně nejpřitažlivější kapelu scény, její alba vždy měla svou úroveň a byla plná čirého muzikantství, v němž byl důraz kladen jak na instrumentální dovednosti a kouzlení se zvuky, tak na kompozici jako takovou. Proto kapele vyšla i koketérie s AOR v osmdesátých let, z čehož vytěžila dvě hitové desky „Behaviour“ (pamatujete ještě na čarokrásnou baladu „You And The Night“?) a „Wildest Dreams“, a nakonec přežili i dočasný rozchod se zpěvákem Michaelem Sadlerem. Jestli po umělecké stránce přežijí i odchod basisty a zásadního autora Jima Crichtona, k němuž došlo v roce 2018, to měla ukázat až novinková deska. K této ožehavé situaci Saga přistoupila zdánlivě šalamounsky a vychází z ní sice trochu s odřenýma ušima, ale nakonec bez ztráty kytičky.
„Symmetry“ není až tak úplně nová deska, přestože se tak tvářila. Saga se nepustila do komponování nových skladeb, kterými by měla obhájit svou existenci po Crichtonově odchodu, ale sáhla do svého bohatého archivu, aby některé zásadní skladby z minulosti převedla do nové podoby, v níž není místo pro elektrické kytary a rockovou dravost (tou Saga ostatně nikdy neoplývala), prim zde hrají akustické kytary, klavír housle, violoncello a hlas Michalea Sadlera. Nápad je to zajímavý, neboť tihle Kanaďané jsou instrumentálními mistry na slovo vzatými, ovšem je zde otázka, zda po sedmi letech mlčení bylo vhodné pouze přehrát staré hity. I když tento nápad vznikl už při turné v roce 2017, tedy ještě v době, kdy byl Jim Crichton členem kapely a kapelu tak nelze nařknout z toho, že by se podobným krokem jistila před případným autorským faux pas po odchodu jednoho z nejdůležitějších skladatelů, rozhodně není tím nejlepším, na co kdy tahle kapela přišla.
Skladby, které na „Symmetry“ umístila, jsou zásadní. Nejde proti nim říct křivého slova, protože řada z nich formovala zámořskou progrockovou scénu (přestože věhlasu krajanů Rush Saga nikdy nedosáhla). Nové aranže a akustické pojetí nejsou špatně udělané a odhalují zcela nové nebo dosud skryté momenty, které skladby nabízejí, ale přece jen je výsledek rozpačitý. Slyšíte zajímavé a neotřelé aranže, naprosto skvělé muzikantské výkony, přesto „Symmetry“ ani po řadě poslechů prostě do ucha neleze. Hlavním důvodem pravděpodobně bude, že Saga nové skladby překombinovala, zbavila je rockového ostří a v leckterých případech i hitového pozlátka, což jasně ukazuje největší hit „Wind Him Up“, který sice získal zajímavou podobu, ale ztratil původní kouzlo, které z něho dělalo velice pozoruhodnou skladbu. Jistě, když vyšel před čtyřiceti lety, hrálo se podle jiných pravidel a zvuk byl poplatný době, ovšem lehkost a jistá jednoduchost se z jeho nové verze vytratila.
To není případ jen „Wind Him Up“, ale i řady dalších skladeb. Zaskočí hned úvodní „Pitch Shifter“ (původně z alba „Heads Or Tails“), jemuž je zachována původní struktura, ale je naplněn skoro až nekonečnými preludiemi, až jeho podoba působí hodně nepřístupně. A už nemluvě o „The Perfect Time To Feel Better“ a „The Right Side Of The Other Hall“, což jsou věci, složené z několika skladeb, v případě první napříč celou historií Sagy a v případě druhé exkurzem do roku 2006 a alba „Trust“ z něhož byly vybrány tři skladby, zde spojené do jedné. Výsledkem je trochu nepochopitelná a nečitelná forma. A takový problém provází i ostatní skladby. Na to doplatila „Say Goodbye To Hollywood“ (z alba „Steel Umbrellas“), které byla ponechána jistá jednoduchost originálu, ovšem v novém pojetí skladba přišla o svůj nezaměnitelný feeling a tajemnou atmosféru. Podobně je na tom i přes čtyřicet let stará „Tired World“, zvolená jako pilotní singl nové desky, ve které se posluchač ztrácí v množství vyhrávek akustické kytary, které místy mají nádech countryového banja a znovu vítězí touha po složitém provedení nad písničkou samotnou.
Pokud už se Saga rozhodla dát svým starým skladbám nový kabátek, méně by znamenalo více. Můžete se kochat naprosto precizní kytarovou práci Iana Crichtona, klávesovým kouzlením Jima Gilmoura nebo dechberoucími aranžemi smyčcové sekce, ale co je to platné, když výsledek zní zbytečně překombinovaně, místy dokonce (nechce se to říct…) chaoticky, přičemž nejvíce trpí nedostižný duch původních skladeb.
|
