Epica přichází s novou deskou „Omega" po necelých pěti letech. Předchozí kousek „The Holographic Principle“ se povedl nadmíru a navázat na něj muselo být pro kapelu velkou výzvou. V mezičase vyšla dvě skvělá EP - „The Solace System“ nabídl šest skladeb, které Epicu ukázaly v rychlejší a přímočařejší podobě, „Epica vs Attack on Titan Songs“ překvapilo přepracováním soundtracku k japonskému anime.
Epica má osobitý vybroušený styl a bylo otázkou, zda přijde s něčím odlišným nebo bude pokračovat v nastoleném trendu. Už po prvním poslechu alba lze konstatovat, že „Omega“ nijak extra nepřekvapí a nepřináší žádný šokující moment. Ale není to tak, že by kapela vsadila jen na jistotu. „Omega“ není deska, která by vše odhalila na první dobrou a nabízí zajímavou a dobrodružnou cestu.
Úvodní hitovky. „Abyss Of Time“, „The Skeleton Key“ nebo „Seal Of Solomon“ mají potenciál ihned zaujmout. Je to typická Epica. Výrazné melodie, mohutné orchestrace (s účastí Pražského filharmonického orchestru), sbory, Simonin zpěv a growl. Všechny skladby jsou výborně napsané, Simone zpívá skvěle jako vždy a střídá civilnější polohy se sopránem, Markovu growlu je rozumět o něco více než dřív a působí „silněji“, místy se dá hovořit o klasickém modelu „kráska a zvíře“. „Gaia“ by se díky výrazným sborům dala připodobnit k „Beyond The Matrix“ z minulé desky, Epica zde ale ukazuje, že je ještě dravější než dřív a i když zůstává věrná svému výrazu, umí skládat svěží melodie.
Orientální nádech má „Code Of Life“ ve které hostuje Zaher Zorgati z Myrath. Asi nejlepší melodii a nejlepší sbory přinese „Freedom-The Wolves Within“. Dějiny žánru nezmění, ale má sakra sílu. Album dojde ke svému vrcholu v třináctiminutovém opusu „Kingdom Of Heaven - part III.- The Antediluvian Universe“ (minulý díl byl na albu „The Quantum Enigma“). Ten je ukázkou všech dovedností kapely. Od masivních a filmově rozsáhlých orchestrací, přes skvělé melodie a především vynikající instrumentaci. Některé pasáže se zvrhnou v death metal podpořený blast beaty, jiné dávají najevo, že by se kapela mohla klidně vrhnout na prog. Deska nabídne také povedenou a vkusně vygradovanou baladu „Rivers“. Kdo má rád Simonin hlas, bude vrnět blahem.
Poslední část desky patří rozsáhlejším skladbám. Sedmiminutová „Synergize-Manic Manifest“ je nesmírně zábavná a překvapí především operním závěrem, „Twilight Reverie“ svou svižností a atmosférou připomene to, co kapela předváděla na EP „The Solace System“. Závěrečná „Omega“ je epická v tom nejlepším slova smyslu. Epica jede na maximum a i když si jede stále „tu svou“, tak jde znát, že nápadů má dost. Pokud si pořídíte digipack, čeká vás ještě čtyřskladbový přídavek ve formě „Omegacoustic“. Zde své skladby kapela zahalila do akustického hávu a uslyšíte dokonce country nebo latinsko-americké rytmy.
„Omega“ není tak progresivní jako předchozí nahrávka, je o něco jednodušší, sází spíš na hitové songy a je dramaturgicky dobře poskládaná. Zpočátku nabídne „hitovky“, aby později přidala složitější písně. Skladby působí svěžím dojmem, ačkoliv je nutné jedním dechem dodat, že Epica nijak zvlášť nepokročila a spíše „jen“ hraje to, co už dobře umí. Zaujme o něco větší využití growlů a ostřejších riffů, u spousty momentů si řeknete, že jste je od Epicy již slyšeli. Ještě častěji vás však novinka strhne natolik, že to nebudete vnímat, natolik je tahle deska silná..
|
