Gary Hughes byl vždy spíše jen dělníkem hardrockové scény než jejím viditelným symbolem. Na svém kontě má více než dvacítku alb, ale žádné z nich (ať už jsólové nebo v rámci kapely Ten) se nikdy nestalo žánrovým milníkem. Nejednalo se o žádné propadáky nebo podprůměrná díla, spíše o desky, které postupem let zapadaly prachem, protože v konkurenci silných hardrockových kapel prostě tak silné nebyly. I když se zdálo, že Ten na začátku kariéry měli našlápnuto ke stylovým výšinám a alba „X“ „In The Name Of The Rose“ či „Spellbound“ jsou stále dobré věci, brzy se kapela utopila v opakování sebe sama, v rozplizlosti melodického rocku, kde se více sázelo na baladická tempa než na bytelné hardrockové riffy. V podobném duchu se nesla i Hughesova sólová kariéra, na kterou naskočil na konci osmdesátých let ještě před Ten, ale žádnou velkou díru do světa udělal.
A to ani v době, kdy byla jím prezentovaná hudba na vrcholu zájmu žánrových fanoušků. Možná ještě první dvě alba „Big Bad Wolf“ a eponymní „Gary Hughes“ zaznamenala nějaký ohlas, který v začátcích pomohl i Ten, a představila Hughese jako velice schopného pěvce. Ale jak léta postupovala, jeho věhlas začal pomalu upadat. Přidala se tvůrčí krize, která dopadla na Ten kolem roku 2010, kdy i tahle kapela vydávala jen průměrná díla. V té době Hughes svou sólovou kariéru pozastavil. Tu opět přivedl k životu v současnosti. Je ovšem otázka, zda je to dobře nebo špatně. Má skalní obdivovatele, kteří tvrdí, že náleží k rockové extralize (což je samozřejmě blbost), ovšem už léta se mluví také o jeho umělecké vyčpělosti. S Ten se dokázal vybičovat k dobrým výkonům na albem „Gothica“ a „Illuminati“, což by mohlo svědčit o tom, že se odrazil od skladatelského dna, ale s poslechem „Waterside“ je jasné, že se jednalo skutečně jen o zdání nebo náhlý polibek múz.
Jeho sedmá sólovka zapadá přesně do té škatulky prachobyčejného hard rocku smíchaného s AOR a pomp rockem, kde posluchače čekají jen omšelé kompozice, využívající všemožná stylová klišé, které nezachrání ani dobré melodie, protože v podstatě všechny jako kdyby byly ke slyšení už někde dříve. Ale budiž, říká se, že je doba, kdy už bylo všechno vymyšleno a osvědčené modely používají i mnohem slavnější kolegové. Zásadní problém u „Waterside“ tkví v tom, že už takhle průhledným a svým způsobem nepůvodním skladbám Hughes nedokázal dát větší množství energie, pročež vlastně deska nemá absolutně žádný tah na branku a patřičný rockový drajv. Nápad odstartovat album baladickou „All At Once It Feels Like I Believe“ rozhodně nepatří mezi zdařilé a místo toho, aby posluchače navnadil na poslech, spíše jej odradí. Hughes se zde pasuje do sladkobolné role, podává svůj standardní výkon posledních let (v žádném případě špatný, ale rozhodně ne omračující) a posluchači místo kvalitní uležené whisky servíruje spíše zvětralou limonádu.
Jsou tu momenty, kdy Hughes zvedne hlavu a přece jen přišlápne pedál k podlaze, z čehož vznikne slušná titulní „Waterside“, „Lay Down“ nebo nejsilnější položka celé desky, odlehčená a hitová „The Runaway Damned“, což je jedna z nejlepších skladeb, s níž tento Brit kdy přišel. Světlejší okamžiky ale doslova torpéduje řada balad, až k uzoufání nudných a prázdných. Vždyť si stačí poslechnout „Screaming In The Halflight“, závěrečnou „When Love Is Done“ nebo neskutečně otravnou „Video Show“, aby tyto každého posluchače spolehlivě odradily od dalšího poslechu. „Waterside“ je slabá deska, která demonstruje jediné. Neuspokojivou tvůrčí formu a slábnoucí, tenčící se hlas hlavního představitele. Hughes už nikdy nebude tím, kdo nazpíval debutovou sólovku „Bad Big Wolf“. Tam jeho kondice byla absolutně někde jinde.
Je to promarněná šance. „Waterside“ vychází čtrnáct let po předchozí „Veritas“, v době, kdy se zdálo, že Ten i zpěvák sám konečně zvedají hlavu. „Waterside“ však hovoří o naprostém opaku.
|
